Yves Congar

papežský poradce na II. vatikánském koncilu,
spoluzakladatel Nové teologie

Dominik Duka OP

Termín Nová teologie (Nouvelle theologie) se úzce váže k francouzským teologickým studijním centrům otců dominikánů a jezuitů. Sama dvě střediska označují jistou polaritu náboženského života v oblastech Francie. Pro dominikány je to studijní centrum Le Saulchoir v Paříži a pro otce jezuity studijní středisko Fourviére v Lyonu. Základy těchto dvou řádových škol nemůžeme hledat pouze v poválečném období a není náhodné, že se jedná o centra, která formovala studium teologie od počátku tohoto století. V 19. století po francouzské revoluci dochází nejen ve Francii, ale i ve většině evropských zemí k uzavření teologických fakult, a tak především v románském světě přichází ke slovu klášter jako alternativa středověké univerzity, neboť tam byl domov "generálních studií", z kterých byly univerzity zakládány. Velmi často je Nová teologie chápána jako "pubertální potomek" neoscholastiky, a to snad proto, že docházelo často k ostrým filozofickým sporům, které bychom spíše mohli ve své době nazvat generačními. Obě centra v duchu encykliky Lva XIII. Aeterni Patris vedla studenty ke studiu pramenů Božího zjevení, to je k Písmu svatému a Tradici. Pětice světově nejuznávanějších teologů tohoto směru, otcové A. Gardeil OP, D. M. Chenu OP, Y. Congar OP a H. de Lubac SJ, J. Daniélou SJ, se vyznačují znalostí exegeze a jsou význačnými odborníky na patristiku. Každý z nich publikoval studie z dějin teologie, především z období středověku (13. stol.) a "zlatého" španělského věku (16. století). Nelze pochybovat o jejich filozofické průpravě. Otevřeme-li díla těchto autorů, pak nás přímo šokuje poznámkový aparát, kde text poznámek převažuje nad vlastními výpověďmi autora. To vše svědčí o opravdové erudici a vědecké připravenosti zakladatelů této školy. Na první pohled konstatujeme propastný rozdíl mezi publikacemi zmíněných autorů a našimi současnými teologickými díly, kterým velmi často chybí jakýkoli poznámkový aparát nebo vystačí s citacemi beletristie.

Vlastní dobu vzniku Nové teologie je třeba hledat v období II. světové války. Y. Congar se dostává do zajetí, H. de Lubac pracuje v Hnutí odporu a vydává slavný časopis Temoinage chretienne (Křesťanské svědectví). Sítí distributorů tohoto časopisu jsou aktivisté ozbrojeného odporu proti nacistické okupaci Francie. Patřil mezi ně i nejmladší generál gaullistického odboje Chaban Delmais. Setkání s liberály, antiklerikály, socialisty a dokonce i s komunisty přivedla oba teology k poznání, že je možné v určitých životně důležitých momentech najít společnou řeč, spolupracovat a dokonce i riskovat život za "nesmiřitelného protivníka". Tato zkušenost se uplatnila především na II. vatikánském koncilu, ale připravila také vznik Nové teologie.

Nová teologie vyžadovala od počátku znalost pramenů, a proto kladla tak velký důraz na studium Písma a jeho exegezi. Prvním stavebním kamenem se stává Nový překlad Písma, tzv. Jeruzalémská bible, na které pracovala již předchozí generace, v níž stojí za zmínku především O. J. M. Lagrange OP, zakladatel novodobé biblistiky, novozákoník J. M. Vosté OP a další. Lyonští teologové, to jsou H. de Lubac a J. Daniélou, čerpali především z obnovené patristiky. Nová doba a prostředí vzdálené víře vyvolává potřebu nového jazyka. Nejde jen o prolomení určitého terminologického gheta, které vytváří každý obor, ale také o nový výchozí postoj. Teologie je budována v dialogu s filozofií, která je především ve francouzském prostředí zakotvena v humanistickém světě. Avšak v tomto století přírodních věd a techniky se humanistická obec stává mikroskopickou menšinou. To je důvodem, proč Nová teologie musí hledat živější kontakt s novodobou kulturou a současnou filozofií. Neoscholastice se vytýká nedostatek smyslu pro dějinnost, vývoj a subjektivitu ve smyslu orientace k životu. Z filozofů, kteří výrazně ovlivnili Novou teologii, uveďme Henri Bergsona s jeho zdůrazněním intuice a jeho pojetím vývoje (elan vital), a dále Maurice Blondela a jeho dílo Filozofie činu. Také rozvinutí kritického aparátu můžeme chápat jako formu dialogu, jehož tradice zůstala především v dominikánské škole živá, neboť připomínala známé questiones disputatae . Diskusi bylo zapotřebí znovu objevit, protože státní školství od základních škol až po univerzitu vytvořilo autoritativně byrokratický systém vzdělávání.

Otec Yves Marie Congar OP se narodil 1904 v Sedanu v Ardenách. Základní filozoficko-teologická univerzitní studia absolvoval na katolickém institutu v Paříži v letech 1921-1924. Před jejich ukončením však vstoupil v roce 1925 do dominikánského řádu, aby po roce noviciátu pokračoval ve studiích na fakultě v Le Saulchoir v belgickém Tournai (fakulta se v roce 1939 přestěhovala do Les Etiolles v Paříži). Po třech letech studií končí doktorandskou tezí O jednotě církve. V roce 1930 byl vysvěcen na kněze a po roce byl jmenován profesorem fundamentální teologie a ekleziologie na zmíněné fakultě. V roce 1935 zakládá Revues des Sciences Philosophiques et Théologiques, odborný časopis vycházející dodnes, který patří ke světově uznávaným teologickým periodikům a je nejvíce ceněn pro své bulletiny z jednotlivých oborů teologie a recenzní službu z hlavních světových teologických časopisů. Otec Congar řídil tento časopis do roku 1951. V roce 1937 zakládá prestižní ediční řadu Unam Sanctam, která se stala pokladnicí eklesiologické literatury a rovněž vychází dodnes.

Útrapy II. světové války prožil Congar na vlastní kůži jako zajatec a vězeň. Po válce odjíždí na dvě léta do Jeruzaléma, aby na Jeruzalémské biblické škole prohloubil svá biblická studia. Během tohoto pobytu se zklidnila kontroverzní nálada, kterou v Římě i ve Francii vyvolalo uveřejnění manifestu s titulem Nová teologie. Poté byl O. Y. Congar vyslán do Strasbourgu, kde vyučoval na katolické teologické fakultě tamní univerzity do roku 1968. V tomto univerzitním období se účastní jako teolog peritus, to znamená odborný teologický poradce, na II. vatikánském koncilu. Setkává se s papežem Janem XXIII., ale především s papežem Pavlem VI., za jehož osobního rádce může být považován. Pavel VI. sám prohlašuje, že díky O. Y. Congarovi hlouběji porozuměl současným teologickým otázkám a eklesiologii. Postava dominikána s dýmkou v ústech, s černým baretem na hlavě v koncilních aulách a kuloárech, otce Congara, je charakteristická pro tvůrčí ovzduší II. vatikánského koncilu. Nejaktivněji se účastnil prací na přípravě konstituce Lumen gentium a dekretu Presbyterorum Ordinis.

V roce 1968 se O. Congar přestěhoval do Paříže, kde pokračoval v univerzitní dráze v konventu svatého Jakuba v centru Paříže, blízko věže historického kostela Jakobínů, kam se přemístila fakulta Le Saulchoir. Poslední léta života žil v domě, který nese název Dům otce Lacordaira (obnovitele dominikánského řádu ve Francii po Francouzské revoluci), který slouží jako pečovatelský dům pro starší a těžce nemocné dominikány ve Francii. V roce 1994 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Toto jmenování bylo projevem uznání teologické práce a celého díla O. Y. Congara.

V létě 1995 po dlouhé nemoci, která omezovala jeho pohyblivost a poutala jej na lůžko, umírá uprostřed svých bratří, kterým děkuje za společenství. Zdůraznil, že díky pomoci bratří spolupracovníků se mohl po celý svůj život věnovat studiu a své práci. Bratři i studenti si naopak vážili svého učitele a považovali za čest jemu sloužit v nemoci i v posledních dnech života.

Tato připomínka klášterního života není pouhou nostalgií, ale dává nám pochopit jeden z hlavních rysů Nové teologie, která není dílem osamocených, do pracovny uzavřených jedinců, ale vzniká jako společné dílo z diskusí a spolupráce jednotlivých teologických oborů. Toto dialogické prostředí v obou střediscích vytvářely kláštery. Základní díla, učebnice, jsou kolektivní prací, jak o tom svědčí poválečná Teologická iniciace, pětisvazkový manuál, který byl přeložen do všech světových jazyků (existuje i české samizdatové a později skriptové vydání) a užíval se do sedmdesátých let.

Teologické dílo Y. Congara můžeme sledovat chronologicky, ale vzhledem k velkému množství titulů a článků je vhodnější sledovat je v tématických okruzích. První velké téma, které se stalo také tématem jeho doktorandské teze, je ekumenismus a církev. Základ jeho ekumenického postoje byl položen už v dětství, které prožil v době III. francouzské republiky mezi vrstevníky ze židovských i protestantských rodin, ve farnosti, kde katolíci užívali společně jeden kostel s protestanty. Klíčové dílo tohoto tématu vychází v roce 1937: Rozdělené křesťanství (Principy katolického ekumenismu). Touto publikací otevřel edici Unam Sanctam. Ekumenismus v díle otce Congara nevyrůstá z pouhé nostalgie po jednotě v minulosti, ale hledá cesty porozumění. Z vlastní zkušenosti oceňuje opravdovost postoje nekatolických křesťanů. Ví, že častou příčinou rozdělení byl zápas o pochopení Božího slova a reformu církve. Reformě církve se věnuje ve své studii Pravá a nepravá reforma . Není bez zajímavosti, že na stranu nepravé reformy zařadil také husitství (podobně soudí i český protestantský historik prof. Amedeo Molnár). K tomuto tématu se vrací ještě v knize Tradice a tradice, která patří do čtyřsvazkového souboru o konstitutivních pramenech teologie. Posledním dílem z této oblasti je studie o doktoru Martinu Lutherovi, kterou uzavírá svou práci v komisi pro dialog s luterskou církví.

Pobyt a práce na strasbourské univerzitě, která má jako jediná ve Francii teologické fakulty, a to jak katolickou, tak evangelickou, upevnil a prohloubil ekumenického ducha O. Y. Congara. Jeho kolegy a partnery z protestantské strany byli Oscar Culmann a Jean Jacques von Almen - lepší konfiguraci pro rozvoj ekumenické spolupráce si nemohl přát; současné stesky o stagnaci ekumenismu působí neznalost prací těchto autorů, povrchnost a nedostatečná informovanost, která nedoceňuje hloubku ekumenického přístupu Nové teologie a strasbourských evangelických autorů. Čistě emocionální prohlášení bez teologického zakotvení v pramenech často rozdrobují ekumenické hnutí v neplodné debatní kroužky bez teologického zázemí a jsou de facto skutečnou brzdou ekumenismu.

V padesátých letech vychází několikasetstránková studie O. Y. Congara O teologii laikátu. To je druhé téma teologie, které se stane nosnou osou II. vatikánského koncilu a dává specifickou podobu Congarově eklesiologii. Vrcholem je dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu, ve které je církev chápána v ekumenické perspektivě jako Boží lid a v duchu Nové teologie v "dějovém konceptu" dějin spásy. V takto představené církvi ustupuje do pozadí právnicky pojatá hierarchická struktura církve. Congar přirovnává úlohu hierarchie k lešení na stavbě; do popředí vstupuje společenství věřících s Kristem (koinonía communio), v němž Duch svatý dává vzrůst různým charizmatům, aby sloužila společenství církve. Církev je společenstvím stavů, to je hierarchie, zasvěceného stavu a laiků. V tomto pojetí dochází nového uznání všeobecné kněžství Božího lidu. Papež je obnovovatel jednoty a jeho služba je především služba jednotě církve v duchu otcovství, které má i ekumenický ráz. V této souvislosti můžeme pochopit setkání Pavla VI. s ekumenickým patriarchou Athenagorasem v Cařihradě v době II. vatikánského koncilu.

Vedle konstituce Lumen gentium můžeme bezpochybně zaznamenat vliv Congarovy teologie v dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio a rovněž v prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Teologie laikátu se totiž dotýká radikálním způsobem problému lidské důstojnosti a svobody, jehož řešení se pak stává východiskem pro řešení ekumenických otázek.

Koncem sedmdesátých let se Congar zabývá teologií Ducha svatého (pneumatologií), a to ve třísvazkovém díle. Tato velká studie je určitým způsobem i reflexí na charizmatickou obnovu. Duchem svatým se zabývá především z hlediska ekonomie spásy, aniž by věnoval příliš pozornosti dogmatické teologii. Charizmatickou obnovu nevidí zúženě jako hnutí, které se zrodilo v tomto století - Duch svatý vane dějinami církve od jeruzalémských Letnic po naše dny. V této studii vystupuje do popředí problematika dějinné podmíněnosti teologických formulací a dogmatických výpovědí.

Čtvrtým tématem jeho teologie je vztah víry a teologie, kterému věnuje čtyřsvazkový soubor studií: Víra a teologie, Slovo a Duch, Tradice a tradice, Tradice v životě církve. Celé dílo je věnováno konstitutivním pramenům teologického poznání. Hlásí se tak k salamanské škole a jejím velkým dominikánským učitelům: v první řadě je to Melchior Cano OP a jeho předchůdci Juan de Torquemada OP a Francisco de Vitoria OP, zakladatel této teologické školy na univerzitě v Salamance a zároveň zakladatel mezinárodního práva. V těchto svazcích řeší základní otázky teologického poznání; výrazným znakem je široký ekumenický záběr a pojetí inspirace Písma svatého v duchu Jeruzalémské biblické školy, tak jak ji známe z pera O. J. Lagrange a O. P. Benoita. V tomto díle můžeme sledovat pokračování tomášovské tradice v existencialistickém pojetí. Vychází z komentářů Jana od svatého Tomáše a připomíná nám, nakolik je Nová teologie blízko filozofii Henri Bergsona, J. Maritaina a nakolik bere inspiraci od Congarova učitele O. Sertillage OP.

II. vatikánskému koncilu Congar věnoval čtyřsvazkový deník s názvem Koncil ze dne na den . Toto dílo představuje ve frankofonní oblasti důležitý studijní materiál pro poznání II. vatikánského koncilu z pera bezprostředního účastníka důležitých diskusí v pracovních skupinách.

V díle O. Congara se setkáváme s vlivem jeho učitelů - O. D. M. Chenu OP a O. A. Gardeila OP. Z filozofů, jak již bylo řečeno, je výrazný vliv H. Bergsona a J. Maritaina. Z německé teologické oblasti je nutné připomenout tübigenskou romantickou školu, a to především vliv Möhlerův a z pozdějších autorů Odo Casela OSB. Rovněž tak je čitelný vliv anglického teologa kardinála H. Newmana.

O. Y. Congar OP představuje spolu s kardinálem Charlesem Journetem (autorem čtyřsvazkového díla Církev vtěleného Slova ) nejznámějšího teologa II. vatikánského koncilu z oboru ekleziologie a ekumenické teologie. Rozsah i ohlas jeho díla přerostl hranice frankofonní oblasti a katolické teologie. Nebyl však pouze uzavřeným univerzitním profesorem či grafomanem teologické literatury. ®ivě se zajímal o život církve a věřící mládeže. Podnikal dlouhé zahraniční cesty, aby se účastnil různých konferencí a setkání jak s teology, tak i s mládeží. V duchu své studie (Širý svět, má farnost) považoval celý svět za svou farnost. V roce 1967 se zúčastnil konference pořádané společností Paulus Geselschaft v Mariánských Lázních na téma Dialog mezi křesťany a marxismem. Této konference se účastnil spolu s R. Garaudym, kterému později pomáhal při jeho cestě do katolické církve. Z české strany se této konference účastnil jeho řádový spolubratr O. M. Habáň OP. V sedmdesátých letech, kdy komunistický režim plánoval povolení tří mužských řeholí v ČSSR podle maďarského vzoru, na naši žádost O. Congar intervenoval u papeže Pavla VI., a tak pomohl zabránit neblahému plánovanému řešení.

Závěrem bych chtěl říci, že dílo kardinála Y. Congara představuje novou dimenzi teologického bádání, novou metodiku, která vede teologa k pramenům, k Písmu a Tradici, ale rovněž tak nutí teologa sledovat dějinný rozvoj Tradice s ohledem na interpretaci učitelského úřadu církve. Zde se uplatnil vliv katolického historika dogmatu O. Marin-Sola OP. Pravdivě však musíme konstatovat, že se nepodařilo vytvořit teologický systém ani otci Congarovi, ani Nové teologii. To je důvodem, proč se i v současné době teologové obracejí k předchozí generaci systematiků. Můžeme však také uvažovat o Nové teologii jako o začátku procesu, který není uzavřen, ale čeká na další pracovníky. Touto výzvou končím malé uvedení do díla a života velkého teologa O. Yves-Marie Congara OP.

Redakce internetového vydání Salve 1/00