Bl. Klára Gambacorta

Zajímavá, méně známá osobnost Kazatelského řádu.
Hertling ji nazývá ve svých Církevních dějinách "Svatou Terezií dominikánek." Rozdílů ovšem je tu mnoho; hlavně ten, že bl. Klára založila jen jeden klášter, ve kterém skrytě žila a zemřela. Její vliv však daleko přesahoval hranice tohoto kláštera. Klára, křestním jménem Theodora, nazývaná obvykle Tora, se narodila pravděpodobně ve vyhnanství v době, kdy v celé Itálii vládly nepokoje. Byla nejmladším dítětem a jedinou dcerou pisánského měšťana Petra Gambacorty. Měla pět bratří. Když jí bylo sedm let, došlo k převratu v Pise a otec se tam směl vrátit. Stál pak celých čtyřiadvacet let v čele pisánské republiky, což byla na tehdejší poměry doba nezvykle dlouhá. Otec jako prozíravý politik zasnoubil svou sedmiletou dceru s bohatým měšťanem Šimonem Massa. Chtěl tím upevnit mír. Tory se nikdo neptal, co tomu říká. Ona sama ještě tehdy neměla dost odvahy, aby se postavila proti rozhodnutí svého otce, a také by jí to asi málo pomohlo. Přesto však již v té době alespoň při mši svaté odkládala krásný prsten, který jí daroval její snoubenec, a prohlašovala: "Ty víš, že nechci jiného snoubence, než Tebe, Pane Ježíši Kriste!" Není známo, kdo ji uváděl na cestu lásky Boží, avšak Tora se již jako dítě v přepychové paláci, v němž vyrůstala, přísně postila a nedopřávala si nikdy žádné ovoce. Také již v otcovském domě začala nosit pod nádhernými šaty, které jí otec opatřoval, žínici. Již jako dvanáctiletá musela přejít do domu své tchyně, kde byla obklopena ještě větším přepychem. Tehdy se ještě nebránila. Uměla si však uhájit svá zbožná cvičení i svůj způsob života. Našla si přítelkyně v starších ženách, kterým pomáhala obsluhovat nemocné. Její láskou byli chudí. Ze začátku měla v domě své tchyně ke všemu volný přístup a mohla jim volně rozdávat, avšak když ji její tchyně lépe poznala, začala před ní cennější věci zamykat a říkala jí: "Ty bys vše rozdala!"
O Šimonovi není známo vůbec nic. Je tu tolik nejasností, že dokonce i Bollandisté zastávali názor, že Klára patří mezi panny. Byla prý slabá a čekalo se s dokonáním manželství, až zesílí. Proto prý Šimon dlel mimo Pisu a v době jeho smrti byla Tora v otcovském domě. Později se však zjistilo, že Šimon zemřel doma, a bl. Klára byla liturgicky zařazena mezi vdovy. Šimon pravděpodobně podlehl některé epidemii, které se ve 14. století často střídaly. Klára byla nemocná spolu s ním, a proto si ji otec vzal domů. Bylo jí 15 let, když ovdověla. Ležela ještě nemocná, když Šimon zemřel. Báli se jí tuto zprávu oznámit. Ona však sama vytušila, k čemu došlo. Zůstala klidná. Otec s neuvěřitelnou pohotovostí začal pro ni vyjednávat další sňatek. Tentokrát však již jeho dcera nemínila ustoupit. Ostříhala si vlasy, oblékla chudé šaty a snášela trpělivě matčinu rozmrzelost i poznámky svých švagrových nad tímto počínáním. Odvahy jí dodala sv. Kateřina Sienská. Seznámila se s ní osobně za svého pobytu v Pise a nyní jí poslala dva listy. Zřídkakdy asi měly podobné listy čtenářku pozornější. Tora projevila neobyčejnou ráznost a rozhodnost. Začala vyjednávat prostřednictvím své služebné, která se rovněž chtěla stát řeholnicí. Potají odešla ke klariskám o svátku svatých apoštolů Petra a Pavla. Téhož dne měla obláčku a dostala při ní nové jméno: sestra Klára. Její radost nad tím netrvala dlouho. Tořini bratři se vypravili s ozbrojenou tlupou ke klášteru a klarisky poslaly samy sestru Kláru pryč, aby se předešlo většímu zlu. Odešla tedy s bratry, avšak hábit neodložila a také sestrou Klárou už chtěla zůstat a také zůstala. Doma ji otec nechtěl ani vidět. Nařídil, aby byla jeho dcera uzavřena a přísně střežena. Zamkli ji tedy v jakési komůrce, která byla spojena malým okénkem se sousední místností. Tímto okénkem jí bylo podáváno jídlo. Přitom k ní byli její příbuzní tak tvrdí, že se jí ani o lůžko nepostarali. Sestra Klára měla nyní dost samoty a mlčení, po kterých dříve často marně toužila. Zůstala v oné komůrce uzavřena pět měsíců. Po celou tuto dobu vytrvala v modlitbě a ustavičném spojení s Bohem přes všecku vyprahlost a jiné obtíže. Nikdy o nic neprosila, nikdy si na nic nestěžovala. Mezitím onemocněla její matka. Vše v domě se začalo točit kolem nemocné a na sestru Kláru zapomínali. Zašli v tom tak daleko, že jí někdy ani jídlo nedonesli. Nejtěžší však jí bylo, že nemohla jít na mši svatou a přistoupit ke svátostem. Jen jednou jí v tom za celou dobu jejího zajetí její švagrové vyhověly. Musela jim ovšem slíbit, že se zase hned vrátí. O svátku sv. Dominika využily nepřítomnosti Klářina otce a bratrů a otevřely jí její komůrku. Šla do kostela k dominikánům, vyzpovídala se tam a přistoupila k svatému přijímání. Již tehdy jí dal Bůh jasně poznat, že ji nechce mít klariskou, ale dominikánkou.
Pět měsíců bylo tedy s Klárou jednáno jako se zločincem. Obstála v této zkoušce. Prozřetelnost Boží ji zakončila tím, že do Pisy zavítal biskup Alfons Vadaterra, bývalý zpovědník sv. Brigity Švédské a zároveň i její žák, se kterým se Petr Gambacorta dobře seznámil při své pouti do Svaté země. Poznal u sestry Kláry, kterou měl přimět k poslušnosti, pravé známky Božího volání, a ujal se její záležitosti. A tak jí otec nakonec sám vyjednával přijetí v klášteře sester dominikánek svatého Kříže a slíbil jí, že pro ni založí nový klášter. Obláčka byla slavná, protože to otec vyžadoval. Po ní čekaly sestru Kláru nové těžkosti. V klášteře, do kterého vstoupila, byla uvolněná kázeň. Šlo spíše o jakýsi ústav pro zbožné paní, které se sice někdy společně modlily, ale jinak si šly každá svou cestou a o ostatní se nestaraly. Tak se stalo, že v tomto klášteře žily sestry bohaté i chudé, sestry prací přetížené i sestry, které dělaly jen to, co chtěly. Tento klášter byl nazván rájem pro vlažnost a prostřednost. Sestra Klára tím jistě byla zklamána, avšak nedala se odradit. Začala nosit chudý, záplatovaný hábit, i chudé střevíce. Musela o tom vyslechnout různé poznámky. Jen sedm sester se v tomto klášteře našlo, které to myslely s chudobou vážně a chtěly mít vše společné. Více než čtyři roky zůstala sestra Klára v tomto klášteře. Opět Boží Prozřetelnost chtěla, aby měla možnost získat zkušenosti, které jí později měly prospět. Zatím jí zemřela matka a otec se zakládáním nového kláštera nespěchal. Znovu se oženil a měl jiné starosti. Nevlastní matka sestry Kláry se však stala její spojenkyní a založení urychlila.
Nový klášter a kostel při něm byl zasvěcen sv. Dominiku. Přešlo do něho jen pět sester z kláštera sv. Kříže. Sestra Filipa Albizio byla jmenována převorkou, sestra Klára podpřevorkou. Ve skutečnosti již od počátku vše řídila ona. Po smrti sestry Filipy se stala převorkou a zůstala jí až do smrti.
Oč usilovala a co zdůrazňovala?
Nechtěla nic nového. Chtěla jen žít tak, jak žily první sestry za vedení sv. Dominika. Kladla důraz na společný život a na chudobu. Žádná sestra si nesměla nic přivlastňovat. Ať toho přinesla do kláštera mnoho nebo málo, vše bylo společné. Ačkoli měla touhu po spáse duší a planula apoštolskou horlivostí, zavedla přísnou klauzuru. Věděla příliš dobře, kolik ztráty času a usebranosti a kolik jiných škod zavinily dlouhé a časté návštěvy v klášteře sv. Kříže.
Pečovala o slavnostní modlitbu božského oficia. Kladla důraz na poslušnost.
Zavedla všechny prvotní observance, avšak způsobem, který je pro dominikánský řád příznačný. Tak například ona sama jedla kuřata, když to její zdravotní stav vyžadoval. K starším a nemocným sestrám byla velmi ohleduplná.
Hlavní však, čím se vyznačoval život sester v klášteře sv. Dominika v Pise a čím se lišil od většiny ostatních ženských klášterů v té době, bylo studium. Sestra Klára vždy dbala o to, aby sestry měly často přednášky a aby měly dostatek knih.
Přitom si sestra Klára nikdy nemyslela, že by ji její kontemplativní povolání mohlo osvobozovat od zájmu o potřeby bližního. Měla několik spolehlivých lidí, kteří jejím jménem denně navštěvovali nemocnici a vězení a vyprávěli jí o vší bídě, kterou tam viděli. Ona pak ustavičně hledala možnost, jak pomáhat.
Okolnosti postavily ctnosti sestry Kláry do jasnějšího světla. Jakýsi blíže neznámý Jakub Appiano, který byl vychován v domě Gambacortů a zahrnut tam dobrodiním, zradil Petra Gambacorta a dohodnul se s milánskými, kteří Pise vypověděli válku. Petr Gambacorta byl zabit rukou zrádce, dva Klářini nejstarší bratři byli uvrženi do vězení, kde po týdnu zemřeli, pravděpodobně otráveni. Těžce zraněný a pronásledovaný nejmladší bratr Lorenzo hledal útočiště v klášteře sv. Dominika, avšak jeho vlastní sestra ho tam nevpustila do klauzury a on byl od pronásledovatelů dobit.
Nemohla jednat jinak. Šlo o bezpečnost sester jí svěřených. Jak jí bylo ve chvíli, kdy svého raněného bratra odmítala, ví Bůh.
Tyto události na sestru Kláru tak zapůsobily, že onemocněla. Její žaludek nesnášel žádnou potravu. Když ji znepokojené sestry prosily, aby řekla, nač by měla chuť, prohlásila, že by chtěla jídlo ze stolu pana Jakuba Appiana. Vyřídili to zrádci, který se jistě dobře pamatoval na Kláru, s níž vyrůstal. Nedal nic znát, neřekl k tomu nic a denně jí jídlo posílal. Kolik tu bylo lásky k nepřátelům a umění odpouštět! Jakub Appiano byl velmi brzy též zabit. A tu sestra Klára, která odmítla svého bratra, když prosil o vpuštění do klauzury, sama nabídla útulek v klášteře Jakubově vdově a jeho dvěma dcerám, které by se o to nikdy neodvážily požádat.
Po otcově smrti jí nastaly nové těžkosti. Její klášter, vždy malý a chudý, upadl do finančních nesnází. Sester bylo už čtyřicet, protože sestra Klára, která postulantky před jejich přijetím dlouho zkoušela a nepřijala nikdy žádnou, za kterou se sestry dlouho nemodlily, neodmítla pak nikdy takovou, která chtěla být učenlivou žákyní v tak vynikající škole dokonalosti. Bylo proto nutno přistavovat, pokud omezený prostor dovolil. Přes chudobu kláštera se zřekla dědictví, jež mělo klášteru připadnout po smrti dvou starších bezdětných manželů, a sama je přiměla, aby své síly i své jmění vynaložili na založení sirotčince.
Sestra Klára jistě měla promluvy ke svým sestrám a často je poučovala, napomínala a povzbuzovala, avšak z toho se nezachovalo nic. Měla také dost rozsáhlou korespondenci. Zachovalo se hodně jejích vlastnoručně psaných listů. Nejsou tak krásné jako listy sv. Kateřiny Sienské, jejich italština je méně dokonalá, je v nich plno pravopisných chyb. Tyto listy však říkají mnohé o bl. Kláře. Především ji ukazují jako starostlivou matku. Nestydí se žebrat, aby svým sestrám opatřila vše nutné a hlavně také knihy. Ve své apoštolské horlivosti posílá ty, kterým píše, na kázání bl. Jana Dominici i jiných slavných kazatelů té doby.
Projevuje neobyčejnou znalost Písma svatého a lásku k liturgii. Opakuje dost často: "Potřebujeme knihy. Jsme chudé na knihy." Podepisuje se často: "Sestra Klára, řeholnice sv. Dominika, chudá na ctnosti."
Píše: "Čtení naplňuje duši velkým světlem. Jak čtením, tak modlitbou získáváme poučení od Ježíše Krista a od svatých, abychom dosáhli milosti v tomto životě a slávy v budoucím."
Komu píše, každého vyzývá ke svaté zpovědi. Doporučuje: "Upírejte svůj zrak na Boha při všem, co děláte! Žijte tak, abyste se mohli těšit z Boží lásky v tomto životě i v budoucím! To je jediné štěstí. Bůh nás nestvořil proto, abychom našli své štěstí na tomto světě."
A opět se zmiňuje o čtení: "Dobrou četbou nakloníte svou duši k touze po blaženém životě." - Častá je výzva: "Milujte Lásku, která nás tolik milovala!"
Často též vyzývá k modlitbě k Duchu svatému: "Stačí toužit po Jeho darech, abychom jich dosáhli." Připomíná smrt.
O rozkolu se v jejích listech a v jejím životopise nemluví. Jistě však trpěla s církví, modlila se a přinášela oběti.
Tato reformátorka nikdy ze své klauzury nevyšla, avšak její vliv sahal daleko. Její sestry založily klášter Božího Těla v Benátkách a později i kláštery v Janově a ve Florencii. Mnoho dalších klášterů si posílalo do Pisy své postulantky na vychování. Byla doba, kdy se sestrám II. řádu v Itálii lidově říkalo "sestry pisánské". Lidé prohlašovali: "Tyto sestry žijí jako andělé!"
Bl. Klára, tato hrdinka lásky k nepřátelů, zemřela v sedmapadesáti letech o velikonočním pondělí 17. dubna 1419. Po její smrti se její sestry nedokázaly za ni modlit "Requiem aeternam", ale jen "Gloria Patri...". Docházelo k zázrakům. Z ostatků vycházela vůně. Pius VIII. proto Kláru blahořečil.