Giorgio La Pira, primátor Florencie

Františkánský a dominikánský terciář (na základě dispense Apoštolského stolce)

9. ledna 1904 - 5. listopadu 1977

Giorgio La Pira se narodil 9. ledna 1904 v Pozzallu Gaetanu La Pirovi a Angele rozené Occhipinti, jako první ze šesti dětí.

V letech 1909-1913 navštěvoval základní školu "Giacinto Pandolfi" v Pozzallu až do 4. třídy. Pak se přestěhoval do Messiny ke svému strýci Luigimu Occhipinti, kde pokračoval ve svém základním vzdělání.

V letech 1914-1917 navštěvoval obchodní akademii "Antonello" (první tři ročníky), aby pak své střední vzdělání dokončil roku 1917 na obchodní akademii "A.M. Jaci". Zde byl členem skupiny dospívajících, do které patřil i Salvatore Quasimodo (později obdržel Nobelovu cenu za literaturu) a Salvatore Pugliatti (budoucí rektor univerzity v Messině).

Roku 1921 pracoval pro svého strýce v jeho obchodní firmě, aby si vydělal na další studia.

Roku 1922 se připravil na klasickou maturitní zkoušku a složil ji. Během přípravy se seznámil s Donem Marianem, knězem, který mu hodně pomohl v duchovní oblasti a vytvořilo se mezi nimi dlouhodobé přátelství. Po maturitě se zapsal na právnickou fakultu univerzity v Messině, kde také učil Prof. Emilio Betti, jemuž mladý La Pira přirostl k srdci. Na této fakultě Giorgio studoval tři roky a poté se spolu se svým oblíbeným profesorem přesunul na fakultu do Florencie.

Během velikonoc 1924 zakusil Giorgio během přijímání zvláštní milost, jak to sám popsal: "Nikdy nezapomenu na velikonoce 1924, když jsem přijímal Krista v eucharistii - cítil jsem, že mi v žilách proudí taková nevinnost, že jsem nemohl ani zpívat ani udržet nesmírné štěstí."

Roku 1925 se stal dominikánským terciářem a přijal jméno bratr Raimondo.

Roku 1926 složil poslední dvě zkoušky a s nejlepším možným hodnocením získal doktorát. Svou doktorandskou práci věnoval "Contardu Ferrinimu, který mě všemi způsoby přivedl zpět do domu Otcova." Téhož roku ho univerzita ve Florencii zaměstnala jako asistenta římského práva.

Roku 1927 vyhrál konkurz a odjel tak zdokonalit své znalosti do Rakouska a Německa. Po návratu dále vyučoval na univerzitě ve Florencii a 11. prosince 1928 oblékl dominikánský terciářský hábit v Bazilice sv. Marka ve Florencii.

Roku 1928 spolu s dalšími zakládá "L'Istituto secolare dei Missionari della Regalità di Cristo" (Sekulární institut misionářů Kristovy královské moci) a sám do něho vstupuje. Institut je, jak praví jeho stanovy "společenstvím laiků vytvořeným a spravovaným dle konstituce Provvida Mater Ecclesa a dle motu proprio Primo feliciter za účelem zvláštního zasvěcení se Bohu ve službě lidem." Následně také skládá slib chudoby, poslušnosti a čistoty. Institut je zařazen do velkého duchovního proudu Třetího františkánského řádu, s nímž sdílí cíle i ideály. Sv. František z Assisi a jeho poselství pokoje a dobra se stávají nosnými a stálými prvky života Giorge La Piry.

Roku 1930 se stal docentem římského práva.

Roku 1933 ve svých 29 letech se stal vedoucím katedry institucí římského práva. Aktivně se zapojil i do Katolické akce ve Florencii a věnoval se apoštolátu v "obtížných" zónách. Měl velkou úctu k florentskému arcibiskupovi, kterým byl kardinál Elia Dalla Costa. Strávili spolu dlouhé večery, kdy se navzájem obohacovali svým pohledy na Florencii i na svět. Od pana kardinála La Pira získal velikou úctu k Bibli. V té době poznal i Cona Giulia Gacibeni, který byl ve Florencii znám pro své účinné charitativní dílo. Ve Florencii se v té době říkalo, že má tři svaté symbolizující tři božské ctnosti: kardinála Dalla Costu (víra), La Piru (naděje) a dona Facibeniho (láska). Asi není náhodou, že u všech tří běží proces blahořečení.

Roku 1934 se seznámil s Mons. Raffaelem Bensim, který se stal jeho duchovním vůdcem. Když se díky němu seznámil s bídou, která v městě existuje, založil sdružení "Messa di San Procolo", jehož cílem byla duchovní i hmotná asistence chudým. Zapojilo se do něj hodně mladých lidí. Další sdružení pak vytvořil roku 1935 pro pomoc spisovatelům, umělcům a řemeslníkům.

Roku 1936 ho do své náruče přijala dominikánská komunita u Sv. Marka, kde dostal svou celu. Během svého pobytu v klášteře prohloubil svou znalost spisů sv. Tomáše Akvinského.

Roku 1937 založil další sdružení - tentokrát pro úředníky a advokáty.

Roku 1939 se stal čestným dominikánem konventu u Sv. Marka a také založil a vedl časopis "Principi" - což byl antifašistický časopis, který bránil hodnotu lidské osoby a svobody. Následujícího roku však fašistický režim časopis zakázal a La Pira se musel skrývat, neboť po něm bylo vyhlášeno pátrání.

Když 29. září 1943 fašisti zabrali konvent u Sv. Marka a pátrali i po něm, utekl do Fonterutoli k rodině Mazzei. Fašistická policie to však zjistila, a tak se La Pira musel skrývat na blízkém předměstí Tregole, kde kvůli chladu a vlhku dostal bronchitidu. Během tříměsíčního pobytu ve Fonterutoli se upevnilo přátelství mezi ním a Fiorettou Mazzei, které bylo založené na sdílení ideí, úmyslů a spirituality. 17. listopadu dorazil do konventu Sv. Marka příkaz k jeho zatčení. Když se o tom La Pira dozvěděl, pravil: "Nikoho jsem neměl v nenávisti, ani jsem nikoho nezabil. In Te, Domine, speravi non confundar in aeternum." 8. prosince opustil Fonterutoli a doprovázen ing. Pollicinou (ředitel plynařské společnosti), se po dobrodružné cestě dostal do Říma. Ing. Pollicina zde zemřel v důsledku bombardování, ale La Pira přežil, i když stál kousek od něj. Vatikánský stát mu pak vydal průkaz spolupracovníka listu L'Osservatore Romano, který mu umožnil pobývat v Římě, kde ale i tak asi pětkrát změnil své bydliště.

V září 1944 se vrátil do Florencie - hned po jejím osvobození - do konventu u Sv. Marka. Díky bronchitidě se však musel přestěhovat na kliniku Prof. Palumba, kde o něj pečovaly Suore della Misericordia více než 25 let. Byl jmenován předsedou asistenční služby města, která se starala o obyvatele postižené válkou. Za spolupracovníka si vybral dona Fraffaela Bensiho. Za sekretářku si vybral Antinescu Rabissi, která u něj věrně vydržela až do smrti.

Roku 1946 byl zvolen do ústavodárného sboru a spolu s dalšími se podílel na tvorbě ústavy republiky, v níž byla zakotvena práva civilní i náboženská. On sám hodně přispěl k tvorbě článku týkajícího se vztahu mezi státem a církví.

Roku 1948 byl zvolen do poslanecké sněmovny a byl jmenován státním podsekretářem na ministerstvu práce. Ve své funkci se zastával dělníků ve velkých odborových sporech v poválečné Itálii. Spolu s dalšími přáteli založil časopis Cronache Sociali, kde byly publikovány důležité články, jako třeba článek Očekávání chudých lidí. Dva roky nato spolu s dalšími přáteli odstoupil z úřadu kvůli rozporům ohledně ekonomiky a reforem.

V roce 1951 po velkém váhání přijal kandidaturu Křesťanské demokracie a byl zvolen za primátora Florencie po levicovém Mariu Fabianim. V té době také hodně pomáhal ženským kontemplativním klášterům ve spolupráci s ministerstvem vnitra, aby se zmírnila jejich velmi tíživá situace po válce.

V době studené války (1952) zorganizoval několik kongresů o míru a křesťanské společnosti, kterých se účastnili intelektuálové na nejvyšší úrovni.

Roku 1953 propukla ve Florencii bytová krize, ať už díky výpovědím či ještě jako důsledek války. Le Pira se postaral o výstavbu "minimálních domů", aby čelil bezprostřední krizi a začal i dokončil výstavbu nové čtvrti Isolotto, kde bylo pěkné a stabilní bydlení pro tisíce lidí. Také zachránil 2000 pracovních míst i samotnou energetickou firmu ENI, a to díky spolupráci s jejím ředitelem. Každou sobotu navštěvoval vězně a někdy jim i zajišťoval právní pomoc.

Roku 1954 koupil místní hutě, které majitelé chtěli zlikvidovat a přeměnil je na družstvo. Téhož roku v Ženevě promlouvá o hrozbě nukleárních zbraní, o důležitosti měst, a klade zásadní otázku: "Mají státy právo ničit města?"

V těchto letech na vánoce a na velikonoce píše dopisy mládeži do základních a středních škol, nemocným a seniorům, aby k nim promlouval o "povolání" jejich města a vysvětloval, co se udělalo, i dával najevo své politické postoje. Jako odpověď na reakce, kterých se mu dostalo po jeho projevu v Ženevě, svolal do Florencie "Kongres primátorů hlavních měst světa". Poprvé v historii se tak setkali primátoři měst západního i východního bloku, diskutovali spolu a podepsali mírovou úmluvu. Dokonce i primátor Moskvy se zúčastnil slavnostní mše, kterou slavil kardinál Dalla Costa ve františkánské Bazilice Svatého Kříže. Během kongresu La Pira uzavřel družbu s některými městy s úmyslem vytvářet mosty mezi lidmi i mezi národy. V té době (1955) také nechal opravit mosty a vystavěl jeden nový. Také se vybudovala mlékárna, nové městské divadlo, zelný trh Novoli a opravovaly se vodovody a kanalizace.

Při komunálních volbách roku 1956 Křesťanská demokracie získala ještě více hlasů než při minulých volbách a Giorgio La Pira se znovu stal primátorem Florencie. V květnu byl v Benátkách na jedné konferenci, a patriarcha Angelo Roncalli (budoucí Jan XXIII.) ho pozval na večeři. Hovořili spolu tak dlouho, že ho patriarcha nakonec nechal přespat na biskupství (v posteli sv. Pia X.). Patriarcha si po této schůzce poznamenal: "Včera večer jsem byl s Prof. La Pirou, kterého si velmi vážím a ctím ho. Je to duše hodná veškeré úcty."

Když v červnu 1957 viděl, že nemá většinu, aby mohl dále pokračovat v řízení města, neboť nepůjde ani schválit rozpočet, odstoupil z funkce primátora. Řízení města se ujal jmenovaný komisař, ale navzdory tomu se mu podařilo dovést do konce svůj záměr dohodnutý s marockým králem Mohamedem V. - svolali totiž do Florencie všechny národy středomoří do starého paláce, aby "spes contra spem" podpořili jejich pokojné soužití. Za tímto účelem také podnikl pouť do Izraele, Jordánska a Egyptu a také sérii cest do Paříže, Rabatu, Tunisu a Bejrůtu. 17. září na Svátek stigmatizace sv. Františka doprovodil na La Vernu druhorozeného syna Mohameda V., prince Moulayho Abdallaha, aby tak oplatili návštěvu sv. Františka u marockého sultána.

Roku 1958 Giorgio La Pira kandiduje jako lídr křesťanské demokracie do parlamentu a je zvolen. Angažuje se v právně problematických záležitostech a v říjnu téhož roku se koná první kolo středomořských rozhovorů arabsko-izraelských a francouzsko-alžírských. Dohoda z Evianu, která přinesla nezávislost Alžírsku (1962) měla své počátky právě ve Florencii.

Roku 1959 byl na pozvání i v Moskvě, kde s nejvyššími představiteli Sovětů probíral možnosti rozšíření odzbrojování. Před cestou si jel vyprosit požehnání Panny Marie do Fatimy a také poprosil ženské kontemplativní řády, aby ho doprovázely svou modlitbou.

Roku 1960 se při návratu z Kairu zastavil v Istanbulu, kde se setkal s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem. Rozhovor se točil kolem jednoty církví jako nutného předpokladu jednoty mezi národy. Patriarcha po La Pirovi poslal kolekci cukroví jako dárek pro papeže Jana XXIII.

V letech 1960-1964 byl znovu lídrem v komunálních volbách ve Florencii a potřetí byl zvolen primátorem Florencie. Podruhé tedy opustil parlament, aby sloužil městu. Podařilo se mu pak realizovat velká veřejná díla. Za pouhé tři roky bylo postaveno 17 nových škol, zábrana před záplavami, silniční nadjezd, velké podchody u nádraží, opravilo se 90 cest a pokračovala výstavba ubytování pro lidi bez střechy nad hlavou. Kromě toho primátor La Pira podporuje velké iniciativy politické, kulturní i sociální, jako třeba potřeby nově vznikajících afrických států. Odebral se i do USA, aby zde podpořil schválení zákonů o právech rasových menšin. Zařídil družbu s Filadefií a Kyjevem. Pokračuje ve svých snahách o podporu míru a jednoty mezi národy, svolává 2., 3. a 4. kolo středomořských rozhovorů. Do Florencie také svolal deváté kolo kulatého stolu Východ-Západ o odzbrojení. Ve starém paláci přijal i Chruščovovu dceru v doprovodu velvyslance SSSR Kozireva. A také organizuje přípravné konference II. Vatikánského koncilu, na které zve velké teology své doby. Těchto konferencí se zúčastnily davy lidí. V listopadu 1964 při volbách znovu dostal La Pira velikou podporu od lidí, ale vzhledem k politickému klimatu, kdy i uvnitř vítězné strany jsou spory, svou kandidaturu na primátora stáhl.

Roku 1965 se pokusil politicky vyřešit válku ve Vietnamu. V úzké spolupráci s ministrem zahraničí a s polským velvyslancem se odebral do Londýna, kde s poslanci domluvili, že ve Florencii bude mezinárodní sympozium o míru ve Vietnamu. K tomu opravdu v dubnu došlo a zúčastnily se poslanci a politici angličtí, francouzští, sovětští, italští a další z mezinárodních institucí. Sympozium vypracovalo výzvu, kterou podepsal La Pira a lord Fenner Brockway a poslali ji vládám, které garantovaly ženevské dohody o Vietnamu z roku 1954 i zemím ve válečném konfliktu. Ho Či Min (prezident Severního Vietnamu) na výzvu odpověděl a sepsal body, které jsou nutné k tomu, aby mohl být nastolen mír. La Pirovi se podařilo získat souhlas všech stran konfliktu a v říjnu tedy odletěl do Hanoje přes Varšavu, Moskvu a Peking. 11. listopadu se setkal s Ho Či Minem a předsedou vlády Pham Van Dongem. Do Itálie se vrátil s mírovým návrhem, který oficiálně odevzdal předsedovi OSN, Amintoru Fanfanimu. Tato iniciativa však ztroskotala díky informacím, které se předčasně objevily v americkém tisku. K míru pak došlo až po osmi letech za stejných podmínek, jaké zprostředkoval La Pira, ale za cenu velké devastace a stovek tisíc padlých.Roku 1966 pomohl zvládat problémy zatopené Florencie, a to díky svým mezinárodním kontaktům.Roku 1967 byl zvolen za předsedu Světové federace spojených měst se sídlem v Paříži. Vytvořil slogan "Spojovat města, aby se pojily národy." Pak vypukla šestidenní válka mezi Izraelem a arabskými státy. Na přelomu let 1967 a 1968 podnikl stejnou cestu-pouť jako před deseti lety za stejným účelem - mír a rozhovory. Nejprve byl v Izraeli a pak i v Egyptě, kde vedl dlouhá jednání s ministry zahraničí i s primátory důležitých měst.

Roku 1968 se v Tunisu zúčastnil světového sjezdu mladých ze Světové federace měst, kde mluvil o mládežnických bouřích. Pozorně sleduje dění studentského hnutí a na univerzitě ve Florencii byl jedním z mála profesorů, proti nimž studenti neprotestovali. Víckrát jel i do Paříže diskutovat se studenty na Sorboně. Jako předseda Světové federace měst byl pozván i primátorem Prahy, aby mohl sledovat dění "Československého jara". Mezi významná setkání v Praze patřilo i setkání s ministrem zahraničí Jiřím Hájkem. Florentská univerzita pak La Piru navrhla na Nobelovu cenu za mír.

V letech 1969-1970 se Giorgio La Pirra snaží zapojit města Světové federace do procesu zmírňování napětí mezi Východem a Západem, který zahájil Willy Brandt svou Ospolitik. Všude možně se snaží předkládat problém právního uznání existence NDR i problematiku nukleárního odzbrojení v Evropě, aby napomohl zmírnění napětí a pomohl Evropě na cestě k jednotě. Znovu se snaží i o vyjednání míru ve Vietnamu a na blízkém východě. V Leningradě se koná kongres Světové federace měst, kde si stále více uvědomuje, že vznikají skutečné vazby mezi městy. La Pira navrhuje novou strukturu družeb - Východ - Západ - Jih. Koncem roku pak došlo ve Florencii k velké roztržce v místní církvi - velmi populární Don Mazzi se otevřeně postavil proti arcibiskupovi, kterým byl kardinál Florit. La Pira se veřejně zastal arcibiskupa v duchu pravidla "Ubi Petrus et episcopus ibi Ecclesia", ačkoliv ho za to někteří jeho přátelé kritizovali. Sám arcibiskup to pak vděčně připomněl, když Giorgio La Pira zemřel: "... Není divu, že člověk jeho ražení učinil před devíti lety nepopulární rozhodnutí, když florentská církev a její biskup prožívali bolestné chvíle. Byl mi tehdy nablízku jako bratr, a to mi bylo velkou pomocí, abych mohl splnit obtížnou a namáhavou povinnost."

Roku 1970 klinika Prof. Palumba ukončila svou činnost, a tak se La Pira přestěhoval do Díla pro mládež, které řídil Pino Arpioni, jeho blízký spolupracovník z magistrátu. Blízkost mladých přinášela jeho posledním rokům života radost i svěžest.

V letech 1971-1973 došlo k uskutečnění několika konferencí, o něž usiloval. V červenci 1973 začala v Helsinkách Konference za bezpečnost a spolupráci v Evropě; v Paříži začala Konference za ukončení války a udržení míru ve Vietnamu; v Ženevě se konala konference za klid zbraní na Středním Východě po čtvrté arabsko-izraelské válce. Kvůli těmto cílům cestoval nejen po Evropě, ale i do Kanady a do Chile, kde se snažil odvrátit státní převrat. V Zagorsku se zase setkal s patriarchou ruské pravoslavné církve Pimenem, aby spolu diskutovali na téma jednoty křesťanských církví. V prosinci 1973 byl už zase v Dakaru, kde skončilo jeho funkční období, ale byl potřetí zvolen za předsedu Světové federace měst.

Roku 1974 byl pozván do Paříže na slavnostní uzavření mírových smluv ohledně Vietnamu. Pozorně a se znepokojením ale sleduje i italskou politickou situaci, kdy se objevují první náznaky destabilizace i první teroristické útoky Rudých brigád.

Roku 1976 se velmi angažoval v boji proti potratům - přistupoval k tomuto problému nejen z pohledu náboženského, ale i občanského. 19. března L'Osservatore Romano na první stránce otisklo jeho zásadní článek "Tváří v tvář potratu". V Itálii je však čím dál tím obtížnější politická situace. Množí se skandály, podvody a terorismus - to vše ohrožuje samotnou demokracii. Proto byl Křesťanskou demokracií znovu požádán, aby kandidoval a byl volebním lídrem ve Florencii. La Pira navzdory svým zdravotním problémům kandidaturu přijal a byl zvolen do parlamentu s mnohými preferenčními hlasy.

5. listopadu 1977 služebník Boží Giorgio La Pira zemřel na klinice anglických sester ve Florencii. Krátce před tím obdržel osobně psaný dopis od papeže Pavla VI., který byl jeho poslední velkou radostí. Jeho tělo bylo vystaveno postupně na třech místech ve Florencii a přišel ho uctít nekonečný zástup lidí všech možných vyznání - a někteří až z ciziny. Už tehdy ho nazývali "svatý primátor".

Roku 1986 byl zahájen diecézní proces jeho blahořečení. 6. listopadu ho při Anděl Páně připomněl na Náměstí sv. Petra i papež Pavel VI. 5. listopadu 2007 byly jeho ostatky na žádost Kongregace pro svatořečení přeneseny do Baziliky sv. Marka.

- Pokud se sám neangažuji ve veřejném prostou, modlím se alespoň za ty, kdo to dělají?

Zpracoval Bonaventura Štivar OFMCap (Publikováno se svolením autora)