Spiritualita Girolama Savonaroly 2. část

Dokončení článku Tita S. Centiho OP

Savonarola vždy pečlivě zachovával „krátká pravidla řeholního života“

Dokážeme si snadno představit, že v tomto období formace nevyzrávalo pouze Savonarolovo myšlení, ale též jeho ctnosti. Konkrétnějších obrysů zároveň nabývala i předsevzetí, která učinil během svého ročního noviciátu. Spolubratři, kteří ho znali osobně, nám říkají, že usiloval o to, aby jeho chování odpovídalo krátkým pravidlům řeholního života , která později zformuluje pro všechny řeholníky, a že jeho úsilí bylo úspěšné.

"Hlavním úkolem řeholníka," píše Savonarola, "je spojovat dnem i nocí svou duši s Pánem Bohem, a to modlitbou, rozjímáním a ustavičnou láskou. Toho nedosáhne bez pokoje v duši... Aby toto všechno získal, musí především zachovávat následující pravidla:

Za prvé: Musí velmi milovat chudobu, a to i jako princip i v jednotlivostech, a pevně si ve svém srdci umínit, že nebude chtít žádnou věc ani vlastnit ani mít k vlastnímu použití, ledaže by pro něho byla naprosto nutná...

Za druhé: Pokud jde o slib čistoty, musí se vyhýbat všem tělesným požitkům a zdržovat se nejenom požitků nedovolených, ale i dovolených rozptýlení, takže se nikdy v ničem neodchýlí od přísnosti, již si předsevzal...

Za třetí: Nechť má neustále na paměti podrobenost a poslušnost našeho Pána Ježíše Krista vůči jeho matce a pěstounu Josefovi a jeho poslušnost až k smrti, a to k smrti na kříži. Ať se ze všech sil snaží o to, aby s pokorou poslouchal nejen své představené, ale též osoby sobě rovné i své podřízené, zkrátka všechny včetně těch největších ničemů, jak jen mu to dovoluje jeho postavení. Tak bude moci opakovat spolu s apoštolem: "Já, svobodný ode všech, stal jsem se služebníkem všech".

Za čtvrté: Nechť se snaží střežit vlastní jazyk, aby se dokázal vyhnout nejen řečem nedovoleným, ale též řečem planým a pouhému žertování, a zároveň ať neprodlužuje ani ty řeči, které jsou nezbytné...

Za páté: Nechť se řeholník vyhýbá všem zábavám, totiž všemu, co rozptyluje duši jako příkladně různé zajímavé zprávy, které k sobě vábí smysly i rozum... Čím se druzí zabývají a co dělají nám má být lhostejné natolik, že to dokonce ani nebudeme chtít vědět! Spory uvnitř kláštera je třeba nechat úplně na starost představeným... Jestliže nemáš v klášteře žádnou povinnost, raduj se, neboť se můžeš těšit většímu klidu; jestliže nějakou máš, s pokorou a bez stížností vykonej, co ti bylo uloženo...

Za šesté: Řeholník se má vyhýbat společnosti mužů, zvláště světských osob a potulných mnichů, ale především společnosti žen a svých příbuzných a má milovat samotu. Nemá se ukazovat na veřejnosti, není-li to nutné, žádoucí či užitečné, a učiní-li tak, má to být vždy jen nakrátko. Ať však též řeholník pro toto nikoho nesoudí a nikým nepohrdá... Ať se považuje za nehodna řeholního šatu a společenství ostatních bratří...

Za sedmé: S velkou horlivostí a starostlivostí se má oddávat modlitbě a rozjímání, a často tak pozvedat svou mysl k Bohu. Kromě toho ať se utíká ke střelným modlitbám, v kostele i v refektáři, v domě i na veřejnosti, když sedí, i když kráčí" (G. Savonarola, Operette spirituali, E N, sv. I, s. 71-74).

Citace byla dlouhá, lépe však Savonarolovu spiritualitu charakterizovat nelze. Podle svědectví spolubratří tak opravdu žil. A mějte na paměti, že jich měl kolem sebe nemálo a byl s nimi v tak úzkém kontaktu, že jakékoliv přetvařování by bylo snadno odhaleno.

Několikrát se přihodilo, že ho některý z bratří tajně v noci sledoval, aby viděl, co dělá jeho převor. Co odhalil? Převor, onen velký Savonarola, který morálně ovládal celou Florencii (o jeho mocenském vlivu zde mluvit nechci), chodíval v noci čistit ta nejvíce ponižující místa v domě. Brával si světlo a chodíval vykonat práci, k níž ostatní cítili nepřekonatelný odpor. Zásadami, které ukládal svým spolubratřím, se tedy poctivě řídil i on sám.

V této souvislosti by bylo možné namítnout: Ano, svůj program poslušně zachovával, avšak byl poslušný doopravdy? Vždyť se jedná o člověka, o němž všichni mluvili právě proto, že neposlechl papeže! Tento problém, o němž se bude bezpochyby dlouze diskutovat, bude-li (jak doufáme) zahájen beatifikační a pak i kanonizační proces, zde zajisté nevyřešíme. Musíme však připomenout, že chceme-li tuto záležitost zkoumat moudře a spravedlivě, musíme mít na paměti několik faktů.

Především máme k dispozici svědectví jeho spolubratří, kteří říkají, že odhlédneme-li od jeho proslulé neposlušnosti vůči papeži, která zůstává předmětem diskuse, byl Savonarola vždy poslušný a vůči druhým velmi vstřícný. Placido Cinozzi ve svém slavném životopisném listě, sepsaném pro ctihodného Jacopona di Sicilia, říká, že co se týče poslušnosti, dělal Savonarola přesně to, k čemu vedl ostatní bratry: poslouchal nejen své představené, ale i osoby sobě podřízené. Požádat ho mohl kdokoliv o cokoliv. Bylo-li to v jeho možnostech, přání svých bližních, včetně těch nejníže postavených bratří, splnil.

Pokud jde o neposlušnost vůči papeži, je třeba připomenout učení sv. Tomáše o nemístné poslušnosti. Andělský učitel si klade otázku, zda je v poslušnosti možné přehánět, a odpovídá, že ano: nemístná poslušnost může existovat. V jakém případě? Tehdy, když se dopustíme hříchu, nespravedlnosti nebo něčeho, co Bůh nechce, jen proto, abychom se zalíbili svému představenému či vyhověli jeho nepříliš počestným choutkám (srov. ST II-II, q. 104, a. 5; q. 33, a. 7 ad 5). Je zřejmé, že na rozepři mezi Savonarolou a Borgiou se tato definice výborně hodí: vysokému církevnímu hodnostáři není dovoleno ničit Kristovo dílo. Má snad kazatel, díky němuž vzniklo v jedné části křesťanstva hnutí morální obnovy a který stovky duší osvobodil z otroctví hříchu a přivedl k dobru, všeho zanechat jen proto, že si to vyžadují "časné zájmy" jednoho z papežů? Florentský reformátor považoval za svou povinnost postavit se proti těmto papežovým rozmarům a nevyhovět jim, i kdyby ho to mělo stát život.

A konečně musíme položit na misku vah i ničivé důsledky, jež s sebou umlčení, vůči němuž se řeholník z Ferrary vzbouřil způsobem označovaným za opovážlivý a nenáležitý, přineslo. Názor, že neměl vynášet žádné soudy, protože nikdo nemá být soudcem svého vlastního případu, jde jen po povrchu. V tomto konkrétním případě jsou totiž na místě i další otázky: Co věděl papež o duchovním stavu Florencie? Záleželo mu na něm vůbec? Zdá se, že naprosto ne, neboť prostopášným kumpánům, kteří si od něj koupili exkomunikační rozsudek, vyšel vstříc bez váhání. Poté co Savonarolův hlas umlkl, začaly se ve Florencii páchat ty nejohavnější nemravnosti, na něž však Řím žádnými napomenutími či hrozbami exkomunikací nereagoval. Savonarola i bez svého prorockého daru věděl, jak se budou věci dále vyvíjet, a proto plným právem považoval za svou svatou povinnost klást těmto ničemníkům odpor.

Girolamo papeže bratrsky napomínal s velkou úctou k nejvyšší autoritě. Když se však ukázalo, že veškeré kárání je neúčinné, postavil se proti papeži, zneužívajícímu své moci, naprosto otevřeně. Učinil tak ve svém posledním listě papeži 3. března 1498.

"Blažený otče, úkolem křesťana je šířit čest Boží, jakož i víru v našeho Pána Ježíše Krista a vést počestný život. Já, vida, že ovce svedeny špatným příkladem mnoha pastýřů zbloudily z pravé cesty, začal jsem - abych přivedl lidi k pokání - hlásat křesťanské učení a veden božským vnuknutím prorokovat příští tresty. Když jsem se snažil o mír v tomto městě a trpěl kvůli tomu všemu pronásledováním od ničemníků, zasloužil bych si od tebe, od tvé Svatosti, nejen to, abys tolik nebrojil proti mě, nýbrž abys mě všemožně podpořil. Ty však, přestože jsi vyslechl a přečetl mé omluvy a přestože víš, že mé kázání, jemuž tvrdošíjně vzdorují jen bezbožníci a nepřátelé Kristova kříže, je pravdivé; právě ty, blažený otče, jsi dopřával sluchu těm, kdo mě pomlouvali, a odňav mi veškerou podporu, již jsi mi dlužil jakožto křesťan a též z moci svého úřadu, podpořil a pobídl jsi vlky. Pán však, jenž 'si zvolil slabé v očích tohoto světa, aby zahanbil silné', vyslyšel modlitby svých chudých a je hotov dosvědčit tuto pravdu - pro niž tvým přičiněním trpíme - přirozenou cestou i nadpřirozenými a božskými znameními proti tobě a všem svým dalším odpůrcům. To všechno vyjde najevo a bude to stvrzeno zmíněnými znameními, takže všichni, kdo se staví proti Božímu dílu, budou muset činit pokání. My v tom však nehledáme lidskou slávu, nýbrž s velkou touhou očekáváme, že zemřeme pro Krista. Ty, blažený otče, se začni opravdově starat o svou spásu."

Jsou to jistě strašná slova a některé výrazy mohou působit jako provokace, ale křesťan, který je psal, k nim byl donucen mimořádně bolestnou situací. Kdo se pustí do boje, je přece vždy veden nadějí, že se mu podaří protivníka porazit. Tuto naději choval i bratr Girolamo, i když z kontextu vyplývá, že u autora převážila odevzdanost vůči budoucím událostem. Savonarolova víra je dostatečně silná na to, aby od sebe dokázal odlišit aktuální dění a definitivní, věčné vítězství vyvolených. Ví, že v mnoha životních bitvách patří skutečné vítězství právě obětem násilí a zvůle a několika neokázalými slovy předvídá, že v jeho případě bude triumfu předcházet smrt.

Mučednictví - jeho celoživotní sen

Mučednictví bylo Savonarolovým celoživotním snem, a proto chceme-li pochopit jeho spiritualitu, musíme mít tento dramatický prvek jeho životní cesty stále na paměti. Touha po mučednictví a vytrvale opakované předpovědi mučednické smrti provázely a orientovaly celý jeho život i působení.

Už brzy po vyhnání Medicejských, v prosinci r. 1494, kdy se ve Florencii postupně utvářela lidová vláda, shrnul Savonarola v jednom svém kázání formou podobenství celý svůj život kazatele a apoštola. Omezme se na několik úryvků z tohoto podobenství:

"Jeden mladík odešel ze svého domu a vydal se do námořního přístavu. Jda kolem moře a hledě do jeho vod, uviděl několik rybek a dostal chuť rybařit... A protože odvaha a odhodlanost k rybolovu v něm stále rostla, dal mu jeden muž loďku, aby mohl zajet dál od břehu a ulovit i větší ryby.

Pán oné loďky zavezl nakonec mladíka na širé moře a on lovil ryby po celý svůj život... Ó Florencie, ten mladík, který zajel na širé moře a který běduje, že už nevidí přístav, je právě zde. Bylo mi totiž řečeno: "Pojď, vyjdi ze svého domu a ze své země" a nic si s sebou neber. Pak jsem byl zaveden do námořního přístavu, totiž do řádu... Do tohoto přístavu jsem přišel ve věku 23 let. Dovedly mě do něj dvě věci, které jsem miloval nade všechno: svoboda a pravý pokoj. Abych měl svobodu, nechtěl jsem mít nikdy ženu, a abych měl pravý pokoj, odešel jsem ze světa...

Knězem jsem se nechtěl stát proto, abych dosáhl většího pokoje; ke kněžství jsem byl přiveden proto, že jsem chtěl vždy dělat to, co mi bylo řečeno... Pán mě posadil do loďky a zavezl mě lovit ryby na širé moře. A potom mě, jak vidíte, zavedl až sem, a já teď, jsa na širém moři, už nevidím žádný přístav, kam bych se mohl vrátit...

Ó Pane, kam jsi mě to zavedl? Zvolám spolu s Jeremiášem: "Obelstils mě, Pane, a já se dal obelstít. Byl jsi silnější než já... (Jer 20, 7). Chtěl jsem pro tebe nachytat tyto tvé ryby, ... a tak jsem se ocitl na širém moři. Už nevidím žádný přístav, kam bych se mohl vrátit a nabýt pokoje. Běda mi, má matko, proč jsi mě zrodila, učinivši mě mužem sporu a sváru pro celou zemi? (Jer 15, 10)... Co je mi do Florencie?... Pán odpověděl...: Nevíš, že je psáno, že nikdo není prorokem ve své vlasti? ... Nevíš, že Bůh volí ty, kdo jsou v očích tohoto světa slabí, aby zahanbil silné?...

Přesvědčen jeho slovy řekl jsem: 'Zde jsem, Pane, chci plnit tvou vůli'. Chtěl bych však vědět, uznáš-li to za vhodné, jakou odměnu za to získám v příštím životě. Pán odpověděl: ... Odměnu věčného života...

Já jsem se však ptal dál: A co bude následovat na tomto světě? Pán řekl: Služebník není větší než jeho pán. Přece jsi četl, že po mém kázání židovskému lidu následovalo ukřižování. Tak a nejinak naloží i s tebou. Ó Pane, řekl jsem já, da mihi hoc martyrium, dovol mi zemřít pro tebe, tak jako ty jsi zemřel pro mě. Posečkej trochu, řekl Pán, ať je nejprve vykonáno to, co je třeba vykonat, pak teprve projev statečnost, již ti Bůh udělí.

Nyní jsi tedy, Florencie, pochopila, že postavení, v němž jsem se ocitl, vidím a znám..." (O knize proroka Agea, E N, s. 324-330) .

V tomto kázání dal Savonarola jasně najevo, že si je velice dobře vědom všech rizik, která s sebou jeho prorocké kázání a duchovní obnova florentského lidu nese. Zmíněnou předpověď často opakoval nejen na veřejnosti, ale též v důvěrných rozhovorech se svými přáteli.

Za připomenutí stojí i jedna událost z r. 1496. Tehdy papež Borgia poněkud změnil své mínění o Savonarolovi, a chtěje si naklonit velkého kazateleho a sblížit se s ním, vyslal do Florencie svého člověka, aby Savonarolovi, přistoupí-li na jisté podmínky, nabídl kardinálskou hodnost.

Savonarola slíbil, že na tuto nabídku odpoví následujícího dne: "Zítra je kázání. Přijď na ně, svou odpověď sdělím tam." Jaká byla tato odpověď? Při kázání Savonarola náhle pozvedl hlas a v modlitbě se obrátil k Pánu: "Pane, ty víš, že nechci žádné klobouky, ať malé či velké. Chci jen jeden jediný klobouk: ten rudý, krvavý."

Jeho jedinou touhou bylo zemřít jako Kristus, zemřít pro Krista a pro spásu duší.

Jeho chování tváří v tvář smrti

Jak se Savonarola choval těsně před smrtí? Každý ví, že o člověku vypovídají nejvíce jeho konkrétní postoje v dané situaci a ne jeho neurčité touhy týkající se vzdálené budoucnosti. Savonarolovi bylo - oprávněně - vytýkáno, že během mučení několikrát zaváhal. Buďme však k sobě upřímní: kdo z nás se odváží tvrdit, že člověk, podrobený této děsivé nátlakové metodě, která se v minulosti praktikovala bez jakéhokoliv slitování, je povinen vše vydržet? V Savonarolově případě přece nešlo o zapření víry. Požadovat po něm i přesto neústupnost by mohli jen zastánci klasické teze stoicismu. Stoicismus však není pravá filosofie, je to jen jeden z mnoha filosofických směrů, směr pomýlený a nelidský. Znova opakuji, že v Savonarolově případě nešlo o to vydat svědectví víry, ale přijmout ponížení. Nebezpečí, které kvůli vynuceným doznáním a odvoláním hrozilo třetím osobám, dokázal Savonarola i přes své nelidské duševní i tělesné utrpení vždycky odvrátit. Mučitelé na něm sice občas vynutili něco kompromitujícího, ale jakmile biřicové přerušili svou práci, Savonarola vše odvolal a popřel.

Víme také, jak se Savonarola choval na popravišti. Svědectví o této veřejné popravě máme několik a pocházejí od různých osob, které nelze podezírat z podjatosti či nenávisti. Jak vypadala Savonarolova smrt, všichni dobře víme: stačí si přečíst její popis u Villariho, Ridolfiho či Schnitzera. Z několika výmluvných detailů je zřejmé, že Savonarola ze sebe na popravišti vydal to nejlepší: dokázal dokonale ovládnout své city, nejevil žádné známky strachu. Odsuzující rozsudek vyslechl klidně, bez jakékoliv nadutosti a nijak proti němu neprotestoval.

Když se dozvěděl, že jeho dvěma druhy zmítají protichůdné pocity (bratr Silvestro chtěl veřejně prohlásit, že jsou nevinni, zatímco bratr Domenico měl v úmyslu požádat, aby byl upálen zaživa), otcovsky je napomenul: "Jsme učedníci Kristovi. Ve svém životě se řídíme příkladem jeho života a jeho smrti. Ježíš o sobě neprohlašoval, že je nevinen, a proto ani my nemáme svou nevinu vyhlašovat na veřejnosti. Máme zemřít zcela prostě." Chtěl také, aby bratr Domenico Te Deum nezpíval, ale pomodlil se ho v tichosti.

Popravě svých spolubratří přihlížel bez známek pohnutí, pohroužen v modlitbu. Ve chvíli, kdy už sám stál pod šibenicí a kdosi z davu zvolal: "Savonarolo, teď je ta pravá chvíle pro zázrak," se jenom smutně, beze slova zadíval na shromáždění, které předtím tolikrát s nadšením naslouchalo jeho slovům. Poté si bez odporu nechal na krk navléknout oprátku.

Takový byl bratr Girolamo Savonarola. V jeho odsouzení a jeho popravě je nám dáno znova prožívat Kristovo utrpení na Kalvárii. Kristus byl vždy jeho vzorem. Není vyloučeno, že si v okamžiku smrti si vzpomněl na tato Ježíšova slova: "Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek" (Jan 12, 24).

Život, jemuž dodává světlo i váhu smrt našeho Pána Ježíše Krista, je tajemstvím, a tajemstvím je též smrt svatých. Její plody nevidíme ihned, přestože bychom si to přáli. Pohybujeme se totiž v nestálé a proměnlivé přítomnosti a do budoucnosti nahlížíme jen díky víře. Sám Savonarola připomíná, že pravým plodem je odměna věčného života, a pak růst zasetého semene.

O tom, že zaseté semeno zde ve Florencii a v dominikánském řádu opravdu přineslo hojný užitek, bychom mohli mluvit ještě dlouho. Připomeňme jen jednu skutečnost z církevního kalendáře pro měsíc květen, který byl pro Savonarolu osudový: v květnu přichází podruhé do Florencie, v květnu je popraven, v květnu (22. 5.) byla schválena reformovaná kongregace sv. Marka. V květnu však také slavíme svátek dvou velkých florentských světců: sv. Magdalény dei Pazzi a sv. Filipa Neri. Oba se narodili v rodinách kajícníků a oba velice milovali a uctívali bratra Girolama Savonarolu.

Z publikace Girolamo Savonarola, Firenze 1986, s. 62-75. Přeložila Markéta Zettlová.

Převzato z redakce internetového vydání Salve 2/98