Spiritualita Girolama Savonaroly 1. část
Tito S. Centi OP
P. Tito Sanle Centi OP, nar. 1915 v italském Segni, vstup do řádu r. 1933, kněžské svěcení r. 1940. R. 1943 doktorát z teologie na Angelicu v Římě. Vedl italské vydání Teologické summy sv. Tomáše Akvinského, tj. latinsko-italské vydání v 35 svazcích, mnoho z nich sám přeložil a opatřil úvody a poznámkami. Do italštiny přeložil i další díla sv. Tomáše Akvinského, některá díla Jeronýma Savonaroly, ctih. Ludvíka Granadského, Tridentský katechismus aj. Jeho původní literární činnost - stejně jako činnost překladatelská - je zaměřena na velké postavy dominikánské duchovní tradice: Životopis blah. Fra Angelica, životopis Jeronýma Savonaroly (Girolamo Savonarola, il frate che sconvolse Firenze, vydáno i ve francouzštině) a též zvláštní studii o jeho exkomunikaci, kde dokazuje její neplatnost (La scomunica di Girolamo Savonarola). Je autorem řady článků, otištěných v časopise Rivista di Ascetica e Mistica, jehož byl šéfredaktorem. Byl a je také pastoračně činný jako kazatel a farář v Sieně. V současnosti žije v konventu ve Fiesole.
Téma, jímž se mám zabývat, totiž "Savonarolova spiritualita", mně připadá velmi těžké. Důvody jsou dva. Především mám za to, že zkoumat srdce nějakého člověka je záležitost velmi odvážná, ba přímo opovážlivá. Ne nadarmo nás žalmista upozorňuje, že "srdce člověka je propast". A zadruhé: mnohé posluchače může takovéto zkoumání jednoho lidského svědomí nudit. Vždy nás totiž dokáže silně zaujmout to, co má nějaký vztah k naší citovosti, kdežto vnitřní snažení nějakého člověka k nám obvykle nijak zvlášť nepromlouvá.
Avšak není možné někoho opravdu dobře poznat, aniž bychom se zahleděli do jeho srdce. Lidské činy mají totiž své kořeny v osobním přesvědčení a názorech toho kterého člověka. Sami dobře víte, že pohnutky vedoucí k dobrým činům někdy nemusí být tak docela dobré, ba dokonce mohou být i vysloveně špatné. Proto nelze o nikom vynést nestranný soud, neznáme-li opravdu velice dobře jeho nitro.
Toho si byli velice jasně vědomi i nespravedliví soudci, kteří vykonstruovali Savonarolův proces . Byl to proces hanebný a vpravdě kriminální, ale nikoliv proto, že by Savonarola páchal hanebnosti, nýbrž proto, jak nepokrytě byly obcházeny zákony. Jak si soudci během procesu počínali? Když jsem se probíral současnými pracemi s touto tematikou, vždycky mě udivovalo, kolika badatelům prostě uniklo, že se jednalo o soud nad pouhými úmysly. Obžaloba se netýkala faktů nebo případných zločinů; soudci, kteří patřili všichni k Savonarolovým odpůrcům, ho soudili pouze pro jeho záměry.
Obžalovaného donutili doznat se k takovým myšlenkám a úmyslům, o nichž nikdo nic nevěděl ani netušil. Pouze tak ho mohli označit za zločince: jeho záměry byly pro tyto soudce jednoznačně odsouzeníhodné. A když bylo s procesními spisy seznámeno obyvatelstvo a komunita od Svatého Marka, těm, kdo Savonarolu znali zdřívějška - měli-li přijmout nebo alespoň předstírat, že přijímají, rozsudek nad ním - nezbývalo nic jiného než úplně změnit své mínění o něm a začít ho považovat za naprostého pokrytce.
Ihned se však na mysl vkrádá otázka: Je vůbec možné obvinit z pokrytectví člověka, který nejednal nikdy jinak než přímo? Chování navenek a vnitřní smýšlení nemusí být vždy v dokonalém souladu, ale je naprosto absurdní, aby někdo něco předstíral do té míry, že by byl schopen obětovat tomu i vlastní čest a vlastní život. Savonarola dobře věděl, co riskuje, a riziko svého počínání si naprosto jasně uvědomoval: stačí číst jeho kázání a jeho díla. Pokrytectvím by nezískal vůbec nic.
V současnosti se vyskytly pokusy znevážit Savonarolu jinak: prostřednictvím spletitých metod psychoanalýzy se dokazuje, že florentský prorok a mučedník neklamal ani tak druhé jako spíše sám sebe. Této psychologii se říkává "hlubinná", její hlubiny však nejsou nijak propastné: často se za nimi neskrývá nic jiného než posedlost erotikou, která za vrcholnými vzepětími křesťanské mystiky nedokáže vidět nic jiného než sexuální představy a touhy.
Tento přístup a toto pojetí samozřejmě akceptovat nemůžeme. Abychom ho prohlédli, stačí připomenout moudrý Aristotelův výrok: "Qualis unusquisque est talis finis videtur ei", nebo lidové, ale neméně pronikavé: "Podle sebe soudím tebe." Psychology tohoto typu jsou lidé, kteří jsou zajatci své smyslovosti, a proto nedokážou pochopit aspirace světců ani jejich čistotu. O těchto lidech, pro něž je mystická zkušenost něco zcela nepředstavitelného, říká výstižně svatý Pavel: "Člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha" (1 Kor 2,14).
Nyní už odhlédněme od dřívějších i současných nekompetentních vykladačů Savonarolova díla a snažme se pochopit samotného bratra Girolama. Připomeneme si jeho morální kvality a pokusíme se zrekonstruovat příběh jeho života z jeho slov a především z jeho činů.
Naprostý soulad jeho činů s jeho přesvědčením
Zabýváme-li se Savonarolovou biografií, velice brzy dospějeme k závěru, že jeho činy byly vždy v dokonalém souladu s jeho vnitřním přesvědčením. Píše se rok 1475, Savonarolovi je 23 let. Tento hluboce zbožný člověk, jehož se osobně dotýká šířící se mravní nevázanost, se rozhoduje zasvětit život Bohu v klášteře přísné observance. Jistě víte, že toto povolání zrálo těžce a dlouho a že pro Savonarolu, který - přiznejme - se jeví jako člověk svým založením spíše pesimistický, to vůbec nebylo snadné rozhodnutí. Těžké postavení křesťanstva v období vrcholné renesance se ho však dotýkalo natolik osobně, že se rozhodl opustit svět a zcela se zasvětit Bohu.
Vnějšími okolnostmi však jeho rozhodnutí diktováno nebylo: z jeho počínání, o němž nám sám zanechal zprávu, vysvítá, že vyvěralo z horoucí lásky k Bohu a Ježíši Kristu. Stačí připomenout, jak se zachoval, když se rozhodl tajně opustit svou rodinu (dodejme, že bývá často označován za člověka, který byl vůči své rodině necitlivý). Ve skutečnosti miloval své blízké natolik, že si nebyl jist, zda by rozloučení s nimi vůbec zvládl. Avšak hned poté, co byl přijat do dominikánského kláštera v Bologni, napsal svému otci nádherný útěšný dopis.
Dovolte mi, abych ho zde v krátkosti shrnul: "Můj ctihodný otče, nepochybuji o tom, že můj odchod se Vás nemile dotkl, a to tím spíše, že jsem odešel tajně: v tomto listě bych Vám rád svůj úmysl objasnil... Hlavní důvod, proč jsem vstoupil do řádu, je tento: velká bída světa, lidská ničemnost, znásilňování, smilstvo, podvody, pýcha, modloslužba a velké rouhání, kvůli nimž svět dospěl do stavu, kdy není, kdo by konal dobro...
To všechno mě v tomto světě velice sužovalo, a proto jsem denně prosil Pána Ježíše Krista, aby mě pozvedl z tohoto bahna, a s velkou zbožností jsem neustále opakoval tuto vroucí modlitbu: Notam fac mihi viam... ("Ukaž mi cestu, po níž mám kráčet, neboť k tobě pozvedám svou duši.") Což bych nebyl velký nevděčník, kdybych odmítl kráčet přímou cestou, kterou mi ukázal sám Bůh? Ó můj Ježíši, raději tisíckrát zemřít, než se dopustit takové nevděčnosti! ...
Nedomnívejte se, že odloučit se od Vás mě nestálo žádnou bolest. Ujišťuji Vás, že od svého narození jsem nezakusil větší bolest než ve chvíli, kdy jsem opouštěl své nejbližší a odcházel mezi neznámé lidi, abych obětoval své tělo Ježíši Kristu a vložil svou vůli do rukou lidí, které vůbec neznám. Avšak při pomyšlení, že mě volá sám Bůh, který neváhal stát se služebníkem nás, ubohých červů, cítím, že jeho sladký otcovský hlas nemohu neposlechnout...
Vím, že se trápíte tím, že jsem odešel potají, ba téměř od Vás uprchl, proto Vám chci říci, že má bolest z odchodu a žalost, již jsem cítil ve svém srdci, byly tak velké, že kdybych jim dal před svým odchodem průchod, jistě by mi puklo srdce... Doba, kdy je rána ještě čerstvá, nebude trvat dlouho. Doufám, že poté se Vám i mně dostane útěchy: v tomto světě skrze milost a na onom skrze oslavení. Nezbývá mi než Vás, jakožto muže, požádat, abyste utěšil mou matku, již prosím, aby mi spolu s Vámi dala své požehnání...".
Mezi spisy, které Girolamo zanechal ve Ferraře ve svém psacím stole jako útěchu pro rodiče a sourozence, a aby ospravedlnil své rozhodnutí, bylo i krátké latinské pojednání o pohrdání světem. Celkové ladění tohoto spisu je pesimistické. Savonarola v něm líčí především mravní úpadek své doby. Nechybí však ani slova obdivu pro mladé muže, kteří i v takovéto době velkodušně odcházejí sloužit Bohu: "... Hle, pohrdat lidskými věcmi a následovat Krista nás dnes učí venkované a ženy, a to spíše svým příkladem než slovy... Chlapci a jinoši opouštějí svět a jeho svody, dobře vědouce, že světské věci jsou pomíjivé."
Takováto oddanost a úplné zasvěcení se Bohu ho nikdy nepřestanou fascinovat. Veškerou jejich nadpřirozenou sílu bude pociťovat především tehdy, až bude osobně přijímat desítky mladíků do kláštera a kongregace svatého Marka.
Tomista tělem i duší
Božská prozřetelnost vytvořila pro studium i řeholní formaci bratra Girolama a jeho boloňských spolubratří ideální prostředí: v patriarchálním klášteře svatého Dominika se cílevědomě navazovalo na nejlepší scholastické tradice bratří kazatelů. Savonarolu učil teologii například budoucí generál řádu Vincenzo Bandello či Pietro da Bergamo, autor soupisu všech prací svatého Tomáše zvaného Tabula Aurea, neocenitelné pracovní pomůcky, která byla později doplněna a pak v každém století, naše nevyjímaje, vydána hned několikrát.
Pod vedením skutečných mistrů se mysl mladých bratří tříbila studiem antického i soudobého myšlení a polemikou s jinými teologickými a filozofickými školami. Největšími oponenty tomismu byli tehdy především Jan Duns Scotus a Vilém Ockham; osobnosti, které bude Savonarola po celý svůj život posuzovat velmi přísně. Nemůže být sporu o tom, že Savonarola díla sv. Tomáše do hloubky prorozjímal a že byl tomismu zcela oddán. "Nevím vůbec nic", říká Florenťanům v jednom ze svých posledních kázání, a za to málo, co vím, vděčím nauce sv. Tomáše... Vězte, že osvícení se vám dostalo právě skrze jeho nauku. Na prvním místě skrze učení Písma svatého a pak skrze učení jeho..." ( O knize Exodus , kázání XI).
Vraťme se však k Savonarolově formaci. Ve škole výše zmíněných teologů se snažil porozumět argumentům svých učitelů namířeným proti tehdejší intelektuální módě, jejímiž nositeli byli humanisté. Seznamoval se s tím, co na toto téma napsali bl. Jan Dominici a florentský biskup sv. Antonín. Už tehdy pochopil, že zaujetí antickými filozofy, především Platonem, není tak zcela oprávněné. Při řešení zásadních problémů lidského myšlení nelze považovat za kritérium správnosti eleganci a čistotu jazyka ve spisech klasických filozofů. Sarkasmus, s nímž humanisté útočili na scholastickou filozofii a teologii, není vědeckým argumentem, ale pouze zábavnou a nikterak přesvědčivou literární hříčkou.
Bratr Girolamo poukazoval na to, že mnohem směšnější než scholastika je úcta, již tito vzdělanci prokazují magii a astrologii. Tyto obory byly tehdy neuvěřitelně populární, knih a traktátů o astrologii bylo v době Savonarolova života sepsáno nepočítaně. Savonarola, jako ostatně i jeho přítel Pico della Mirandola, považoval za svou povinnost postavit se proti tomuto blouznění a ozvat se i písemně.
Nejvíce však jeho pozornost upoutávala posvátná věda, jednotlivá její dogmata a její prameny: Písmo svaté a tradice. V roce 1476, kdy Savonarola ukončil noviciát a začal studovat teologii, byla v Benátkách vydána kompletní latinská bible. Jedna tato bible kapesního formátu (jak bychom řekli dnes) byla přidělena Savonarolovi k osobnímu užívání. Na okraje této knihy vpisoval Savonarola po celou dobu své řeholní formace i v několika letech následujících drobným písmem své poznámky. Díky nim a díky neméně slavnému Boromejskému kodexu (rukopisnému deníku) víme o tom, jaké myšlenky zaměstnávaly jeho ducha v letech pro jeho duchovní orientaci rozhodujících.
Kromě již zmíněných poznámek se až do našich dnů uchovala také pověst o jeho výjimečné znalosti posvátných knih. Někteří jeho současníci, především z řad jeho spolubratří tvrdili, že stejně jako sv. Tomáš znal i Savonarola celou bibli zpaměti. Čteme-li jeho kázání i další jeho díla, musíme dát této pověsti za pravdu, neboť Starý i Nový zákon je v nich vždy citován spontánně a spatra.
Z publikace Girolamo Savonarola, Firenze 1986, s. 62-75. Přeložila Markéta Zettlová.