Pinckaers - Prameny křesťanské morálky
Předmluva k českému překladu knihy S. Pinckaerse OP - Prameny křesťanské morálky
Knihu vydal Krystal OP v roce 2018
Tato kniha bývá označována za největší zlom na poli morální teologie přinejmenším od dob Tomáše Akvinského.
Když mi před dvanácti lety na začátku mých teologických studií přinesl starší spolubratr k přečtení tuto knihu, říkal přitom: "Otec Pinckaers zachránil křesťanskou morálku." Toto tvrzení by se mohlo zdát přehnané možná i tehdy, kdybychom řekli jen "katolickou morálku". Po jejím přečtení jsem ale musel uznat, že na něm bude něco pravdy, ať použijeme jeden nebo druhý přívlastek. A že se nejedná o subjektivní dojem několika nadšených čtenářů, dosvědčuje zkušenost jiného českého dominikána, který se na začátku devadesátých let během svých studií v Římě na Angeliku stal svědkem diskuze několika významných teologů: ti se shodli na tom, že z této knihy učiní obecně preferovanou učebnici morálky, která se přeloží do všech významných jazyků. Co je k tomu vedlo?
Byli si vědomi, že "Pinki", jak byl otec Pinckaers často přezdíván, je výjimečným knězem, učitelem a autorem, který ve svém životě dokázal skloubit dlouholetou poctivou intelektuální práci se zkušeností řeholníka rozjímajícího denně Boží slovo, a pastýře, který s láskou pečoval o svěřené duše. Nikdo nepochyboval o tom, že to, co bratr Servais učil, také žil, a navíc to dokázal srozumitelně předávat nejen studentům teologie, ale i mnoha dalším laikům a zájemcům o křesťanství a etiku.
Od konce čtyřicátých do konce osmdesátých let, tedy v době, kdy v naší zemi mnoho lidí každodenně probouzela budovatelská výzva "ke strojům", pro otce Pinckaerse platilo jiné pracovní heslo: "ke zdrojům". Už jako student teologie a následně jako učitel uskutečňoval návrat k pramenům křesťanské morálky, které byly poněkud zakaleny a znepřístupněny nánosem staletí. Pinckaers jednoduše a jasně pojmenovává jádro tohoto nánosu: křesťanská morálka se příliš zúžila na otázku závazků a povinností, a zároveň se oddělila od Písma svatého, od věroučného základu (neboli dogmatiky), od zdravých filosofických tradic, od spirituality, od poznání jiných věd, od životní zkušenosti - zkrátka od všeho, co ji organicky začleňovalo do celku teoretické i praktické moudrosti. Autor ukazuje, jak úzce spolu souvisí podceňování důležitosti poznání pro naše jednání a redukce morálky pouze na činnost vůle. Nejlépe o tom Pinckaers svědčí svým typickým rozlišením dvou pojetí lidské svobody: svobody neurčenosti, která se vyznačuje statickou, na poznání a na čemkoli jiném nezávislou možností vybrat si vždy mezi dobrem a zlem, a svobodou kvality, která spočívá v rostoucím přilnutí k poznanému dobru: tím je štěstí člověka, a vposledku blaženost.
Podtitul knihy, "(morální teologie,) její metoda, obsah a dějiny" zhruba odpovídá jejím třem hlavním částem. Metoda spočívá především ve výkladu všeho, co Boží zjevení říká k lidským skutkům. Tato interpretace se odehrává v tradici, která dokázala rozlišit, jaká místa v Písmu svatém mají pro morální život člověka rozhodující význam, a dokázala je provázat s odpovídajícími filosofickými výstupy. Dějiny morálky jsou důležité pro pochopení obtíží, které se této tradici postavily do cesty a zredukovaly její obsah. Ten je znovuobjeven a rozvinut ve třetí části, která za pomoci obnoveného použití starých učitelů - především Tomáše Akvinského - ukáže, jak poznáním a milováním nejvyššího dobra může člověk za pomocí Boží milosti i vlastního přičinění zaměřit k blaženosti jak své jednotlivé skutky, tak celý svůj život. Poselství celé knihy lze charakterizovat v pěti následujících bodech:
Vrací se od novověkého pojetí morálky zpět k prvnímu prameni, k Novému zákonu. Hluboce tak naplňuje úkol zadaný Druhým vatikánským koncilem, který volá po obnově morální teologie čerpající z pramenů Božího Zjevení, a to především z Písma svatého. Pinckaersovo zaujetí Písmem není však zdaleka jen na "objednávku" koncilu, Autor se nezačal odvolávat na Písmo proto, že to znovu začalo být v módě. Jak sám dosvědčuje v článku nazvaném "Mé zdroje" ("Mes Sources", in: M. S. Sherwin, C. S. Titus (éd.), Renouveler toutes choses en Christ, Academic Press Fribourg, 2009, s. 191-193. Anglický překlad vyšel v Communio26 (1999), s. 913-915. Pinckaers v tomtéž článku uvádí, že až po zevrubném studiu Písma a svatého Tomáše se začal věnovat moderním a současným autorům.), objevení Božího slova při vstupu do noviciátu v roce 1945 mělo pro něj zásadní význam. V prvních letech svých teologických studií četl téměř výhradně Písmo svaté: jeho postupné vstřebávání jakožto nejen slova lidského, ale slova Božího. Otevřel se mu tak průzračný pramen, z něhož čerpala morálka od počátků církve až do konce středověku. Věděla, že "naplnění zákona" se nemůže odehrávat jen na rovině intenzity nebo "zvnitřnění" plnění přikázání. Jedná se o kvalitativní skok, který učinil sám Bůh: "znovu nás stvořil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi skutečně jsme." (1 Jan 3, 1) Morálka už od nynějška není záležitostí přikázání, ale věcí lásky - a to především lásky Boha ke svému stvoření. On sám mu dává novou existenci, zve ho do své blaženosti a dává mu prostředky, jak dostát novým, nadpřirozeným nárokům. To je východisko, z něhož se odvíjí jak vysoké nároky evangelní morálky, tak možnost jim dostát.
Aniž by upadl do historizujících tendencí, podává otec Pinckaers souhrnný výklad dějin morální teologie v rámci západního křesťanství a cíleně se v jejich průběhu zaměřuje na klíčové momenty, které zásadně ovlivnily její podobu po celá staletí. Zásadními body zlomu jsou pro něj nástup nominalismu, který soustředil morálku kolem pojmu závazku, a jeho rozvinutí v protireformaci, která s protestantskou vaničkou vylila často i evangelní dítě. Autor nám ukazuje, že studium dějin morální teologie není jen nutným krokem k poznání toho, jak se vytvářela a vyvíjela, ale také k pochopení toho, kde se dnes nacházíme a na co je třeba klást důraz, chceme-li morální teologii obnovit, správně ji definovat a znovu zasadit do celku teologické moudrosti.
Vedle Božího Slova, hlavního pramene pro jakoukoliv teologii, tato kniha zpřístupňuje a aktualizuje učení především dvou velkých teologů křesťanského západu: svatého Augustina a svatého Tomáše Akvinského. Tito velikáni totiž dokázali v návaznosti na učení Apoštolů a jejich nástupců skloubit světlo Božího Zjevení a zdravé filosofické tradice ve prospěch pozdvižení padlého člověka Boží milostí na jeho cestě k blaženosti. Bez základní znalosti Augustina a Tomáše lze jen těžko pochopit většinu dalších morálních teologů.
K ostatním teologickým školám se nestaví přehlíživě, ale snaží se o jejich základní pochopení zevnitř. Jasně a kriticky pojmenovává pozice, s nimiž nesouhlasí a kterých je třeba se vyvarovat. Otec Pinckaers osvětluje jak chyby protestantské reformace, tak katolické reakce, která dala podobu katolické morální teologii na dalších 400 let. Ještě hlubší a historicky starší příčinu ochuzení morálky však spatřuje v nominalistickém pojetí svobody a lidského jednání. Důsledkem exploze nominalismu je dominance morálky, ve které má ústřední postavení závazek a povinnosti.
Kniha se neomezuje na pouhé pojmenování problémů či charakteristiku jednotlivostí svého oboru, ale integruje celý morální život křesťana kolem dvou pilířů: a) Nového zákona - tedy zákona Ducha, který je založen na ospravedlňující a znovuzrozující Boží milosti. Přístup k ní získáváme vírou. Katoličtí moralisté se v novověku natolik soustředili na přirozený zákon a příkazy Desatera, že jim jakoby unikal tento rozměr nového stvoření a Božího díla v morálním životě křesťana; b) Druhým pilířem je "svoboda kvality", která na rozdíl od mylného chápaní svobody jakožto neurčenosti umožňuje trvalý růst v přilnutí k dobru. Svoboda a zákon jsou vůbec dvě témata, na kterých autor sjednocuje celé své pojednání o křesťanské morálce jakožto cestě k blaženosti a na kterých ukazuje, jak se morálka v minulých staletích vzdálila jak od svého posledního cíle, tak od darů a ctností, které k němu přivádějí.
Přestože autor sám v následujícím úvodu ohlašuje náročnou práci morálního teologa při znovudobývání jeho chleba, domníváme se, že lze základní myšlenky celé knihy pochopit bez velké námahy: postupné a opakované čtení nám umožní jejich osvojování a prohlubování. U tak obsáhlého díla si však zvláštní pozornost zasluhuje autorův plán: proč a jak se třetí část vrací k tomu, co bylo řečeno již v části první? Co přináší druhá část věnovaná studiu dějin morální teologie?
Již autorovo úvodní zkoumání různých definic morální teologie a následný vlastní návrh definice odhaluje potřebu uchopení morálky šířeji, než jsme zvyklí. Morálka má zkoumat všechny lidské skutky, nejen ty, ke kterým se jasně vyjadřuje mravní zákon. Do morálky patří i ty skutky, o kterých nám zákon jasně neříká, zda jsou dobré nebo špatné, ale i ty, které jsou vyjádřením naší svobody směřující k nejvyššímu, poslednímu cíli. Protože k poslednímu cíli člověka, který uvěřil v Krista, dává přístup víra, je křesťanská morálka specifická jak svým posledním cílem, tak prostředky, kterými k němu směřuje: teologálními ctnostmi a dary Ducha svatého, které ve svém působení navazují na křestní znovuzrození. To ovšem nerozděluje morálku na kategoriální (ta, která řeší věci související s pozemským životem) a transcendentální (zabývající se jednáním v souvislosti s nadpřirozeným cílem). Různé druhy poznání, ať už je to poznání vědecké (objektivní) anebo čistě vnitřní a osobní (subjektivní) napomáhají člověku, aby svobodně zaměřoval svůj život k blaženosti a aby si i v časných záležitostech počínal v souladu s tímto posledním cílem. Světlo víry a Božího slova zde má rozhodující význam a nelze jej nahradit pouze vědeckým poznáním.
Jako prvního svědka jedinečnosti Kristova Evangelia pro život člověka si otec Pinckaers bere svatého Pavla. Ten totiž rozlišuje, co si mohou křesťané přenést z tohoto světa do života Božích dětí, co může Evangelium uchovat z židovského hledání spravedlnosti a řeckého hledání moudrosti, aby pak teologální ctnosti a dary Ducha svatého proměnily vše, co dosud nebylo obnoveno novým životem v Kristu.
Svatý Augustin rozpoznal v Ježíšově horském kázání - a především v blahoslavenstvích - velkou chartu křesťanské morálky, a tak se po svatém Pavlovi stává druhým neopomenutelným učitelem její specifičnosti. Biskup z Hipponu jako první propojuje sedm z osmi blahoslavenství (Mt 5, 3-9) se sedmi dary Ducha svatého (Iz 11, 2-3) a sedmi prosbami modlitby Otče náš (Mt 6, 9-13). Tak krystalizuje jádro na Písmu postavené systematizace křesťanského morálního učení, které je v přesném smyslu naukou o duchovním proměňování člověka k plnosti Božího obrazu. Augustin ve svém rozsáhlém díle, do něhož nás otec Pinckaers dílčím způsobem zasvěcuje, rovněž integruje to nejlepší z filosofie, přebírá např. od Cicerona trojí rozdělení dobra na užitečné, čestné a vzbuzující potěšení.
Augustinovu systematizaci převzal a o její propojení nejen s teologálními, ale i morálními ctnostmi se postaral svatý Tomáš Akvinský. Jeho druhá část Teologické sumy se stala jedinečnou a dosud nepřekonanou syntézou morální teologie, lépe řečeno: stala se zdrojem pro celý další vývoj. Bohužel se však pod tíhou nominalismu a protireformačních důrazů vytratil její kontext, a tím do jisté míry i její cíl, obsah a prostředky morálního růstu: vytratilo se zaměření morálního života k blaženosti, jeho kodex v blahoslavenstvích (nikoli především v Desateru) a jeho zdroje ve vlitých ctnostech a darech Ducha svatého (více než v lidském úsilí o mravnost). Otec Pinckaers nás však vybízí k ucelené četbě celé Teologické sumy, abychom se vyhnuli příliš moralizujícímu anebo příliš aristotelovskému čtení Secunda pars a dokázali čerpat z celku teologické moudrosti, kterou byl inspirován a naplněn Andělský učitel. Pinckaers se však nezastavuje u svatého Tomáše: právě proto, že nechce přehlížet to, co se odehrálo od třináctého do druhé poloviny dvacátého století, přichází se svou studií a výkladem dějin západní morální teologie.
V něm se nejprve zaměřuje na rozšířené pochopení patristického a scholastického období. Tak se ukáže, že spolu s velkými a dobře známými autory jsou zde i autoři menší a méně známí; lépe tak vynikne kontinuální vývoj samotné morální a spirituální části teologie od děl patristiky a rané scholastiky k jedinečné syntéze u Tomáše Akvinského. Po vrcholné scholastice pak nastupuje již zmíněný nominalistický zlom, jehož hlavním aktérem je Vilém z Ockhamu. Díky atomizujícímu přístupu k lidským skutkům a voluntaristickému pojetí lidského jednání se tak svoboda dostává do konfliktu s přirozeností a zákon už může být přijímán pouze poslušností vůle, a ne poznáním. Na prahu novověku se svoboda a zákon dostávají do dalšího sporu vlivem protestantské reformace, podle které je člověk, zasažený hříchem, víceméně neschopný odpovědět na požadavky zákona; jeho svobodná odpověď na Boží zjevení spočívá pouze v aktu víry. Dalším historickým momentem, kdy svoboda a zákon stojí v opozici, je období sporu o probabilismus, kde se v kazuistickém přístupu k lidským skutkům ve sporných případech moralisté lišili mj. podle toho, zda hájili spíše svobodu jednajícího, nebo navenek formulovaný mravní zákon.
Aniž by zjednodušoval nebo příliš schématizoval, prochází otec Pinckaers jednotlivá období v dějinách morální teologie s odpovídající pozorností k hlavním protagonistům a jejich ústředním myšlenkám. Zvláště si všímá těch momentů, které prohlubovaly oddělení morálky od ostatních oblastí teologické moudrosti a které samotnou morálku zredukovaly na otázku povinnosti a závaznosti, hříchu, svědomí, Desatera a lidských skutků. V rámci teologie manuálů, která od post-tridentského období trvala až do doby, kdy on sám byl formován, Pinckaers nepřehlíží záblesky návratu k Písmu a ke ctnostem. Nakonec analyzuje bez přehnaného optimismu pokoncilní období, do kterého sám přispěl svým rozsáhlým dílem.
Ve třetí a poslední části knihy může otec Pinckaers konečně rozvinout morální teologii, která odpovídá jím navržené definici, tedy té, která zkoumá lidské skutky, aby je zaměřila k milujícímu patření na Boha, jakožto pravé a úplné blaženosti a poslednímu cíli člověka, prostřednictvím milosti, ctností a darů, a to ve světle Zjevení a rozumu. Klíčovým momentem v této části je již zmiňované rozlišení mezi svobodou neurčenosti a svobodou kvality.Na rozdíl od svobody neurčenosti, která je výsostným projevem autonomie lidské vůle, vychází svoboda kvality zároveň z rozumu a z vůle, a proto si žádá zevrubnější studii lidského jednání, ve kterém se rozum a vůle prolínají. Živočišné složky lidského apetitu, tj. vášně, nejsou a priori v rozporu s vůlí, pokud jsou řízeny rozumem. Klíčovým momentem lidského, a tedy ze své podstaty svobodného skutku je volba: rozum poznává určité dobro a vůle k němu tíhne. Přestože se jednotlivá dobra, která si člověk volí, mohou mezi sebou dostat do konfliktu, odpovídají vždy nějakým způsobem jeho přirozenosti. Svoboda kvality proto není v rozporu s lidskou přirozeností, na rozdíl od svobody neurčenosti, která si zakládá na tom, že se přirozeností nenechá nikterak ovlivňovat. Ve svobodě kvality si člověk svůj nadpřirozený cíl nevybírá, protože jiné nejvyšší dobro než patření na Boha pro člověka neexistuje: člověk si ale vybírá prostředky, které k tomuto cíli směřují. Nejen jeho jednotlivé skutky, ale člověk sám je na této cestě proměňován pomocí ctností a darů Ducha svatého.
Jestliže se otec Pinckaers v základních akcentech často opakuje, je to spíše k užitku než ke škodě věci a především ku prospěchu čtenáře: tím může skutečně být nejen student teologie, ale každý, kdo touží po prohloubení křesťanského života ve všech jeho rozměrech (věroučném, svátostném, morálním, duchovním - jak praktickém, tak mystickém). Zve nás, abychom poznali své opravdové štěstí, dospěli k soupřirozenosti (connaturalitas)s ním, nasměrovali celé naše bytí k tomuto cíli, a abychom také dokázali o Bohu, který je pro nás alfou i omegou, slovem i životem svědčit druhým lidem.
Lukáš Jan Fošum OP