O odloučenosti
Mistr Eckhart
Pročetl jsem mnoho spisů jak pohanských mistrů,
tak i proroků Starého a Nového zákona, a se vší vážností a pílí jsem
zkoumal, která je ta nejlepší a nejvyšší ctnost, skrze níž by se člověk
nejvíce a nejtěsněji spojil s Bohem a mohl se milostí stát tím, čím je
Bůh z přirozenosti, a aby se stal co nejpodobnější obrazu, jímž byl v
Bohu ještě před stvořením světa, kdy mezi ním a Bohem nebylo žádného
rozdílu. A když všechna tato díla důkladně probírám, pokud to můj rozum
může posoudit, pak nenalézám nic jiného než vše přesahující čirou
odloučenost, neboť každá ctnost se ještě nějak ohlíží po stvoření,
zatímco odloučenost je všech stvoření prosta. Proto řekl náš Pán Martě:
"Jednoho je třeba" (Lk 10, 42), to znamená: kdo chce být nezkalený a
čistý, musí mít jedno, totiž odloučenost.
Učitelé chválí lásku nade
vše, jako sv. Pavel, který říká: "Ať konám cokoli, nemám-li lásku, nic
nejsem" (srv. 1 Kor 13, 1n). Já však stavím odloučenost nad všechnu
lásku. Za prvé proto, že nejlepší na lásce je to, že mne nutí, abych
Boha miloval, zatímco odloučenost nutí Boha, aby on miloval mne. Je
přece mnohem ušlechtilejší, když k sobě Boha nutím, než abych se mu
vnucoval. Bůh se totiž může těsněji přimknout ke mně a lépe se spojit se
mnou, nežli já bych se mohl spojit s ním. Že pak odloučenost nutí Boha
ke mně, dokazuji tím, že každá věc spočívá ráda na místě, které je jí
přirozené a vlastní. A místo přirozené a vlastní Bohu je jednota a
čirost; ty však vycházejí z odloučenosti. Proto se musí Bůh
nevyhnutelně sám dát odloučenému srdci. Za druhé vyzdvihuji odloučenost
nad lásku, protože láska mě nutí, abych všechno snášel pro Boha, kdežto
odloučenost mě vede k tomu, abych nebyl otevřený pro nic jiného než pro
Boha. Je přece mnohem ušlechtilejší být otevřený pouze pro Boha, než
pro něho všecko snášet. Neboť při utrpení má člověk ještě určitý zřetel
na to stvoření, které mu působí bolest, kdežto odloučenost je zcela
oproštěna od každého stvoření. Že však odloučenost nepřijímá nic kromě
Boha, dokazuji následovně: Co má být přijato, musí být přijato někam.
Avšak odloučenost je tak blízko ničemu, že žádná věc není tak jemná,
aby se mohla v odloučenosti udržet - kromě samotného Boha. Jen on je tak
jednoduchý a tak subtilní, že může přebývat v odloučeném srdci. Proto
odloučenost nemůže přijímat nic jiného než Boha.
Také pokoru
chválí mistři nad mnohé jiné ctnosti. Já však kladu odloučenost nad
všechnu pokoru; a sice proto, že pokora může být bez odloučenosti, ale
nikoli dokonalá odloučenost bez dokonalé pokory. Neboť směřuje-li tato
ke zničení vlastního já, dotýká se odloučenost nicoty tak těsně, že mezi
dokonalou odloučeností a ničím už nemůže nic být. Proto nemůže být
dokonalá odloučenost bez pokory. Dvě ctnosti jsou však vždy lepší než
jenom jedna. Druhý důvod, proč stavím odloučenost nad pokoru, je ten, že
dokonalá pokora se sklání před všemi tvory, a při tom sklánění vychází
člověk ze sebe ke stvořením, kdežto odloučenost zůstává sama v sobě.
Žádné vycházení však nemůže být nikdy tak ušlechtilé, aby zůstávání v
sobě nebylo ještě ušlechtilejší. Proto říká prorok David: "Veškerá sláva
královské dcery pochází zevnitř" (Žl 45, 14). Dokonalá odloučenost se
nepřiklání k žádnému stvoření; není ani pod tvory ani nad nimi. Nechce
být ani dole ani nahoře, chce být sama ze sebe, nikomu k lásce ani k
soužení, a nechce ani rovnost ani nerovnost s nějakým tvorem, ani to ani
ono: nechce nic jiného než pouze být. Že by však chtěla být tím či
oním, to nechce; neboť kdo chce být tím či oním, ten chce být něčím,
kdežto odloučenost nechce být ničím. Proto zůstává nedotčena všemi
věcmi.
Nyní by mohl někdo namítnout: v naší Paní byly přece
svrchovaně zastoupeny všechny ctnosti, tedy i dokonalá odloučenost.
Je-li však odloučenost vyšší než pokora, proč se tedy naše Paní chlubila
svou pokorou a nikoli svou odloučeností, když řekla: "Shlédl na pokoru
své služebnice" (Lk 1, 48) - proč tedy neřekla: "Shlédl na odloučenost
své služebnice"? Na to odpovídám následovně a říkám, že v Bohu je
odloučenost i pokora, pokud u Boha můžeme mluvit o ctnostech. Měl bys
tedy vědět, že jeho láskyplná pokora ho přiměla k tomu, aby se sklonil k
lidské přirozenosti, a že jeho odloučenost prodlévala v sobě samé, i
když se stal člověkem, jakož i tehdy, když tvořil nebesa a zemi, jak ti
ještě později vysvětlím. A poněvadž náš Pán, když se měl stát člověkem,
nepohnutě setrval ve své odloučenosti, naše Paní dobře věděla, že od ní
žádá totéž a že přitom hledí na její pokoru a nikoli na její
odloučenost. Proto zůstala ve své nepohnuté odloučenosti a chlubila se
svou pokorou a ne odloučeností. A kdyby se o ní zmínila jen jediným
slovem a kdyby například řekla: "Shlédl na mou odloučenost", pak by tím
byla zakalena a už by nebyla úplná ani dokonalá, protože tím by vyšla ze
sebe. Žádné vycházení totiž nebývá tak malé, aby odloučenost nezůstala
bez poskvrny. A tu vidíš ten důvod, proč se naše Paní chlubila svou
pokorou a ne svou odloučeností. Proto říká prorok: "Audiam quid loquatur
in me dominus deus" (Žl 85, 9), to znamená: "Chci mlčet a naslouchat,
co můj Pán a můj Bůh ve mně mluví" - jakoby chtěl říci: "Chce-li Bůh ke
mně mluvit, ať vejde do mě, já nevyjdu."
Odloučenost vyzdvihuji
rovněž nad každé milosrdenství, neboť milosrdenství není nic jiného než
to, že člověk vychází ze sebe k nedostatkům svých bližních a jeho srdce
tím bývá zarmouceno. Toho je odloučenost prosta a zůstává sama v sobě a
nedá se ničím zarmoutit. Neboť pokud člověka může něco zarmoutit,
nestojí si moc dobře. Zkrátka, ať se podívám na kteroukoli ctnost,
nenacházím žádnou natolik dokonalou a k Bohu se přimykající jako právě
odloučenost.
Jeden mistr jménem Avicenna říká: Vznešenost
odloučeného ducha je tak velká, že cokoli vidí, je pravdivé, vše, oč
žádá, dostane, a vše co poručí, musí být uposlechnuto. A měl bys
vskutku vědět: Stojí-li svobodný duch v pravé odloučenosti, pak nutí
Boha k svému bytí; a kdyby mohl být bez tvaru a bez všech případků,
přijal by vlastní Boží bytí na sebe. To však Bůh nemůže dávat nikomu než
sám sobě; proto nemůže s odloučeným duchem činit nic víc, než mu dát
sám sebe. A člověk, který takto stojí ve svrchované odloučenosti, je tak
vytržen do věčnosti, že s ním žádná pomíjivá věc už nemůže pohnout, aby
pociťoval něco tělesného; a je jako mrtvý pro tento svět, protože nic
pozemského mu již není po chuti. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl:
"Žiji, a přece nežiji, žije ve mně Kristus" (Gal 2, 20).
Nyní se
můžeš zeptat, co je odloučenost, že má v sobě takovou vznešenost. O tom
bys měl vědět, že pravá odloučenost není nic jiného než neochvějná
stálost ducha ve všem, co se přihodí - v milém i nemilém, ve cti či
hanbě a potupě - jako olověná hora nehnutě stojící ve slabém větru. Tato
nepohnutá odloučenost činí člověka nejvíce podobným Bohu. Neboť to, že
Bůh je Bohem, tkví v jeho nepohnuté odloučenosti; z ní má svou čirost a
svou nesloženou jednoduchost a svou nezměnitelnost. A proto, má-li se
člověk stát rovným Bohu, pokud nějaké stvoření může mít rovnost s Bohem,
pak se to musí stát pomocí odloučenosti. Ta vtahuje člověka do čirosti a
z čirosti do nesložené jednoduchosti a z té zase do neproměnnosti, a
tyto pak nastolují rovnost mezi Bohem a člověkem; tato rovnost však musí
povstat z milosti, neboť ona odvádí člověka od všech časných věcí a
očišťuje ho od všeho pomíjivého. A věz: Být prázdný od všeho stvořeného
znamená být plný Boha a být plný všeho stvoření znamená být prázdný
Boha.
Měl bys tedy vědět, že v této neochvějné odloučenosti stál Bůh
od věčnosti a stojí dosud, a věz, že když stvořil nebe a zemi, dotklo
se to jeho nepohnuté odloučenosti tak málo, jako by nikdy nic nestvořil.
A tvrdím ještě víc: Všechny modlitby a dobré skutky, které člověk
vykoná v časnosti, dotknou se Boží odloučenosti tak málo, jako by se
nikdy v čase neudály, a Bůh pro ně nebude k člověku milostivější ani
shovívavější, ale zůstane tak, jako kdyby člověk modlitbu či dobrý
skutek nikdy nevykonal. A říkám dále: Když se Syn v božství měl stát
člověkem, a stal se jím a pak trpěl muka, dotklo se to tak málo
nepohnuté Boží odloučenosti, jakoby se člověkem nikdy nestal.
Nyní
možná namítneš: "Pokud dobře slyším, pak každá modlitba a všechny dobré
skutky přicházejí vniveč, poněvadž Bůh se jich neujme a ani jím nemohou
pohnout. A přece se říká, že Bůh chce být o všechno prošen." Nyní dávej
dobrý pozor, abys mi, pokud můžeš, správně porozuměl: Bůh svým prvním
věčným pohledem - pokud tu můžeme o nějakém prvním pohledu mluvit -
nazřel všecky věci, jak se mají stát, a viděl týmž pohledem, kdy a jak
stvoří svět a kdy se Syn stane člověkem a kdy má trpět. Spatřil i tu
nejmenší modlitbu a dobrý skutek, který kdo vykoná, a nazřel také,
kterou modlitbu a kterou pokornou zbožnost vyslyší; viděl, že zítra ho
budeš úpěnlivě volat a prosit; a toto volání a modlitbu nevyslyší teprve
zítra, neboť je vyslyšel již ve své věčnosti, dříve nežli ses narodil.
Není-li však tvá modlitba usilovná a opravdová, neodepře ti Bůh
vyslyšení teprve teď, nýbrž to učinil již ve své věčnosti.
A takto
Bůh svým prvním věčným pohledem nazřel všechno a nekoná nic z nového
[podnětu], neboť vše již učinil na samém počátku. A tak Bůh stojí
odevždy ve své nepohnuté odloučenosti, a přece proto nejsou modlitby a
dobré skutky lidí ztraceny, ale kdo dobře činí, bude i dobře odměněn, a
kdo činí zlé, bude posléze také odměněn. Tuto myšlenku vyjádřil také sv.
Augustin v páté knize O Trojici v poslední kapitole, kde říká: "Bůh
chraň, aby někdo říkal, že Bůh miluje časným způsobem, poněvadž u něho
není nic minulé a také nic budoucí. On miloval všechny svaté ještě před
stvořením světa, tak jak je již napřed viděl. A když nastane chvíle, že
projeví v čase, co viděl už ve věčnosti, tak se lidé domnívají, že Bůh k
nim pojal nějakou novou lásku. Takže když se na nás hněvá nebo nám
prokazuje něco dobrého, tehdy se měníme my, kdežto on zůstává beze
změny, tak jako sluneční světlo působí bolest nemocným očím a zdravým
prospívá, samo však změnám nepodléhá." Téže myšlenky se Augustin dotýká
také ve dvanácté knize O Trojici, ve čtvrté kapitole, kde říká: "Nam
deus non ad tempus videt, nec aliquid fit novi in eius visione" - "Bůh
se nedívá časným způsobem a ani v něm nepovstává žádné nové vidění." v
tomto smyslu hovoří též Isidor v knize O nejvyšším dobru, kde čteme:
"Mnozí lidé se ptají, co Bůh činil, než stvořil nebe a zemi, nebo odkud
se v něm vzala nová vůle stvořit svět?", a takto odpovídá: "Žádná nová
vůle v Bohu nikdy nepovstala, ale i když stvoření nebylo vždy, jako je
teď, přesto bylo od věčnosti v Bohu a jeho rozumu." Bůh nestvořil nebe a
zemi, tak jako když my v běhu času říkáme: "Ať se stane to nebo
tamto!", neboť všechna stvoření jsou již vyslovena ve věčném Slově. K
tomu můžeme ještě připojit slova, která řekl náš Pán Mojžíšovi, když se
ho Mojžíš otázal: "Pane, když se mě farao zeptá, kdo jsi, jak mu mám
odpovědět?", a Hospodin řekl: "Pověz toto: Ten, který jest, mne poslal"
(Ex 3, 13n). To znamená: Ten, který je neměnný sám v sobě, ten mě
poslal.
Nyní by mohl někdo namítnout: Cožpak Kristus také měl
nepohnutou odloučenost, když zvolal: "Má duše je zarmoucena až k smrti"
(Mt 26, 38; Mk 14, 34), a Maria, když stála pod křížem, víme přece mnoho
o jejím nářku, - jak se to všecko může srovnávat s nepohnutou
odloučeností? Věz tedy, že v každém člověku - jak říkají mistři - jsou
vlastně dva lidé: jeden se nazývá vnější člověk - to jest smyslovost.
Tomuto člověku slouží pět smyslů, jinak je však činný silou duše. Ten
druhý se nazývá vnitřní člověk - to jest jeho niternost. Duchovní
člověk, jenž miluje Boha, neužívá mohutností duše ve vnějším člověku
víc, než to patero smyslů nezbytně potřebuje; a nitro samotné se obrací k
těmto smyslům jen potud, aby jim bylo vůdcem a správcem a chránilo je,
aby nepodléhaly jako zvířata předmětu svých smyslů, jak činí mnozí lidé
hovící svým tělesným rozkoším jako nerozumná zvířata. Takoví lidé by se
spíš měli nazývat zvířaty než lidmi! A co duši přebývá z mohutností, jež
poskytuje pěti smyslům, to duše zcela odevzdává vnitřnímu člověku. A
když se člověk obrátí k něčemu vysokému a vznešenému, stáhne duše k sobě
všechny síly, které předtím půjčila smyslům, a pak se takový člověk
nazývá smyslů zbavený a vytržený; neboť jeho předmětem je určitá
rozumová (duchovní) představa nebo něco duchovního bez tvaru. Avšak
věz, že Bůh od jednoho každého duchovního člověka očekává, že ho bude
milovat všemi silami duše. Proto říká: "Miluj Boha z celého srdce!" (Mk
12, 30). Jsou však lidé, kteří naprosto stravují mohutnosti své duše ve
vnějším člověku. To jsou ti, kteří všecky své smysly a svůj rozum
obracejí k pomíjivým věcem; ti nevědí nic o vnitřním člověku. Ty bys měl
ovšem vědět, že vnější člověk se může zabývat různou činností, a přesto
zůstává vnitřní člověk zcela volný a touto činností nedotčený. Také v
Kristu byl vnitřní a vnější člověk a právě tak v Marii; a vše, co kdy
říkali o vnějších věcech, činili vnějším člověkem, a jejich vnitřní
člověk přitom stál v neochvějné odloučenosti. A bylo tomu tak i tehdy,
když Kristus řekl: "Má duše je smutná až k smrti"; a jakkoli naše Paní
naříkala i jinak mluvila, přece stálo její nitro vždy v nepohnuté
odloučenosti. Vezměme si k tomu následující přirovnání: Dveře jsou
opatřeny stěžejemi, v nichž se otáčejí. Dveře přirovnávám k vnějšímu,
stěžeje zase k vnitřnímu člověku. Když se dveře otvírají a zavírají,
pohybují se veřeje dveří sem a tam, ale stěžeje zůstávají nepohnuty na
svém místě a nikdy nemění svou polohu. Zrovna tak je tomu i zde, pokud
tomu správně rozumíš.
Teď se však zeptám, co je předmětem čiré
odloučenosti? Nato odpovídám takto a říkám, že předmětem ryzí
odloučenosti není ani to ani ono. Ona totiž stojí na holém nic, a řeknu
ti, proč tomu tak je: Čirá odloučenost stojí na tom nejvyšším. A kdo
stojí na tom nejvyšším, v tom Bůh může působit zcela podle své vůle. Bůh
však nemůže ve všech srdcích působit zcela podle své vůle, neboť ačkoli
je všemohoucí, přece jen může působit jen natolik, kolik připravenosti
nalézá, anebo když ji sám vytvoří. A slova "anebo ji vytvoří", přidávám
kvůli sv. Pavlovi, neboť u něho Bůh neshledal žádnou připravenost, ale
sám ho připravil vlitím své milosti. Proto říkám: Bůh působí podle toho,
jakou připravenost nalézá. Jinak působí v člověku, a jinak v kameni. K
tomu nacházíme určité podobenství v přírodě: Když roztopíme pec a
vložíme do ní těsto z ovsa, z pšenice, z ječmene a ze žita, je tu jen
jeden žár a přece nepůsobí stejně v těstech, ale z jednoho bude chléb
jemný, z druhého hrubší a ze třetího ještě hrubší. Příčinou toho ale
není žár, nýbrž látka, která je nestejná. Zrovna tak různě působí Bůh v
každém srdci; působí podle toho, jakou míru připravenosti a schopnosti
přijímat nalézá. Pokud je v srdci to či ono, pak v tom může být něco, co
Bohu znemožňuje působit na to nejvyšší. Má-li být tedy srdce připravené
přijmout to nejvyšší, musí stát na holém nic, a v tom také spočívá ta
největší schopnost, jaká může být. Pokud má odloučené srdce stát na tom
nejvyšším, musí stát na ničem, neboť v tom právě spočívá nejvyšší
schopnost přijímat. K tomu si vezměme jedno podobenství z přírody:
Chci-li psát na voskovou tabulku, nemůže na ní být napsáno nic tak
krásného, aby mi to zabránilo v psaní; ale když chci psát, musím smazat
všecko, co je na tabuli napsáno. A nikdy se mi nebude hodit tak dobře k
psaní, jako když na ní nebude napsáno vůbec nic. Podobně, má-li Bůh do
mého srdce psát na to nejvyšší, musí všechno, ať je to cokoli, ze srdce
odejít. A právě tak je tomu s odloučeným srdcem. Proto v něm Bůh může
působit na to nejvyšší a podle své nejvyšší vůle. Předmětem odloučeného
srdce není tudíž ani to ani ono.
Teď položím další otázku: Jaká je
modlitba oproštěného srdce? Nato odpovídám následovně a říkám: Čirá
oproštěnost se nemůže modlit, neboť kdo se modlí, žádá Boha, aby mu něco
dal, anebo ho něčeho zbavil. Oproštěné srdce však nežádá vůbec nic, a
také nemá zhola nic, čeho by se chtělo zbavit. Proto je prosté veškeré
modlitby a jeho modlitbou není nic jiného, než být jedno s Bohem. Na tom
spočívá celá jeho modlitba. K tomu můžeme uvést výrok, který vyjádřil
sv. Dionysius ke slovům sv. Pavla, kde říká: "Je mnoho těch, kteří běží
za korunou, a přece jen jeden jí dosáhne" (srv. 1 Kor 9, 24) - všechny
mohutnosti duše běží za korunou, a přece ji dostane jen podstatné bytí -
Dionysius tedy říká: Tento běh není nic jiného než odvrácení se od
všech stvoření a sjednocení se s nestvořeným. A když duše dospěje až
tam, tehdy pozbude své jméno a Bůh ji vtáhne do sebe, takže zanikne sama
o sobě, tak jako Slunce přitahuje ranní červánky, až zhynou. K tomu
dovede člověka pouze čistá odloučenost. Sem můžeme připojit také slovo
sv. Augustina, který říká: "Duše má tajný vchod do božské přirozenosti,
kde se jí všechny věci stávají ničím." Tímto vstupem není na zemi nic
jiného než ryzí odloučenost. Když odloučenost dospěje k tomu nejvyššímu,
ztrácí duše v poznání své poznání, v lásce svou lásku a ve světle své
světlo. K tomu se vztahuje také výrok jednoho mistra: Chudí duchem jsou
ti, kteří Bohu ponechali všecky věci tak, jak je měl, když jsme ještě
nebyli. Učinit něco takového dokáže jen čisté, oproštěné srdce. Že Bůh
přebývá v jednom oproštěném srdci raději než v každém jiném, poznáme z
tohoto: Když se mě zeptáš: "Co hledá Bůh ve všech věcech?", odpovím ti
slovy knihy Moudrosti, kde Bůh říká: "Ve všech věcech hledám spočinutí!"
(Sir 24, 7). Nikde jinde však není klid a spočinutí tak naprosté jako v
oproštěném srdci. Proto zde Bůh přebývá raději než v jiných věcech nebo
ctnostech.
A také tohle bys měl vědět: Čím víc se člověk snaží být
otevřený Božímu vlivu, tím je blaženější; a kdo je s to se přitom uvést
do nejvyšší připravenosti, ten také stojí v nejvyšší blaženosti. Ale
žádný člověk se nemůže otevřít Božímu vlivu jinak než sjednocením se s
Bohem; neboť nakolik je každý člověk jedno s Bohem, natolik je otevřený
Božímu působení. Toto sjednocení se nastolí tím, že se člověk podrobí
Bohu; nakolik se však člověk podrobí stvoření, natolik bude méně jedno s
Bohem. Čiré, oproštěné srdce je prosté všech tvorů. Proto je plně
poddáno Bohu, a tím stojí v nejvyšší jednotě s Bohem a je zároveň Božímu
působení nejotevřenější. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: "Oblecte
se v Ježíše Krista!" (Řím 13, 14), a myslel tím: skrze úplné ztotožnění
s Kristem; toto odění se v Krista může totiž nastat jen skrze
ztotožnění s Kristem. A věz: Když se Kristus stal člověkem, nevzal na
sebe jednoho člověka, ale přijal lidskou přirozenost. Oprosti se proto
od všech věcí, a zůstane jen to, co na sebe vzal Kristus, a tak ses oděl
v Krista.
Kdo chce tedy poznat vznešenost a prospěšnost dokonalé
odloučenosti, ať uváží Kristova slova, která řekl o svém lidství, když
mluvil ke svým učedníkům: "Prospěje vám, abych od vás odešel. Když
neodejdu, Duch Svatý k vám nepřijde" (Jn 16, 7), jakoby tím říkal:
Příliš mnoho zalíbení jste nalezli v mé současné podobě, proto vám
nemůže být dána dokonalá radost Ducha Svatého. Odložte tedy to, co má
podobu a tvar, a spojte se s bytím bez tvaru, neboť duchovní útěcha
přicházející od Boha je jemná a chce se proto sdílet pouze tomu, kdo
tělesnou útěchou pohrdá.
Nyní dávejte pozor, všichni přemýšliví
lidé! Nikdo není radostnější mysli než ten, kdo stojí v největší
odloučenosti. Žádná tělesná a smyslová útěcha nemůže být bez duchovní
škody, "neboť touhy těla směřují proti Duchu a Duch zase proti nim" (Gal
5, 17). Kdo proto v těle zasévá smyslovou lásku, sklidí věčnou smrt;
kdo však v duchu zasévá pravou lásku, ten sklidí v Duchu věčný život.
Proto: čím rychleji člověk běží od stvoření, tím rychleji k němu spěchá
Stvořitel. Tady dávejte pozor, všichni hloubaví lidé! Pokud pouhé
zalíbení, které bychom mohli mít z tělesné podoby Krista, nám už brání v
přijímání Ducha Svatého, oč více nám ve vztahu k Bohu brání naše
nevázaná touha po pomíjivé útěše! Proto tím nejlepším ze všeho je
odloučenost, / neboť očišťuje duši / a tříbí svědomí / a zapaluje srdce /
a probouzí ducha / a rozněcuje touhu / a dává poznání Boha / a odděluje
od stvoření / a spojuje se s Bohem.
Nyní dávejte pozor, všichni
rozvážní lidé! Nejrychlejší zvíře, které vás nese k této dokonalosti, je
utrpení; neboť nikdo nepožívá více věčné sladkosti nežli ti, kteří
stojí s Kristem v největší hořkosti. Nic není trpčího než utrpení, a nic
tak medově sladké než žít v utrpení; nic neporuší tělo před lidmi víc
než utrpení, a naopak nic nezdobí duši před Bohem víc než přestálé
utrpení. Nejpevnějším základem, na němž tato dokonalost může stát, je
pokora; neboť čí [tělesná] přirozenost se zde plazí v nejhlubší
poníženosti, toho duch vzlétá k výšinám božství, neboť láska přináší
bolest, a bolest přináší lásku. Kdo proto touží dojít dokonalé
odloučenosti, ať usiluje o dokonalou pokoru, pak přijde do blízkosti
božství.
Aby se to stalo nám všem, k tomu nám dopomáhej nejvyšší Odloučenost, která je Bůh sám. Amen.
Z kritického vydání ve středohornoněmčině přeložil, poznámkami a komentářem opatřil Miloš Dostál