Nerezignujme příliš snadno na přátelství

Rozhovor s Michałem Ziołem OCSO. V roce 2005 jsme v Salve představili našim čtenářům v recenzi knihu Lekarstwo życia (Lék života), vaše společné dílo s otcem Maciejem Ziębou. Mohl byste nás alespoň krátce seznámit s tím, jak tato kniha vznikla?

Stačí se na tu knihu dobře podívat, aby bylo jasné, jak vznikla - je to umělecky i literárně skromná "skládanka". Redaktoři nakladatelství W drodze poskládali naše již existující texty o přátelství, publikované rozhovory, dali nám několik doplňujících otázek a požádali paní redaktorku Czaczkowskou, aby ke knize napsala úvod. Něco jiného je ovšem napsat skromný článek o přátelství, říct o něm několik slov, a něco jiného je usednout a napsat knihu na dva hlasy. Nikdy jsme s Mačkem takové plány neměli, dokonce jsme o tom ani neuvažovali, to už spíše napsat skandální příběh pro čtyři ruce - to ano. Že nás to ani nenapadlo, nevycházelo z nějaké naší vrozené skromnosti (to je, samozřejmě, míněno jako žert), z obavy před kritikou nebo nekompetentností. Pro nás bylo přátelství životem, něčím konkrétním, obyčejným, ba všedním, něčím, co se tak trochu vymyká analýze, utíká před perem, protože pero znehybňuje. A přátelství se stále tvoří, zakouší se v pohybu, rozvoji, i když samozřejmě existuje jeho neměnný základ. Jedním slovem, více nás zajímalo chodit na hory než o nich psát, plout na plachetnici než sestavovat příručky (jistěže velmi potřebné) o plachtařském umění. O osudu této knihy rozhodla jedna věc - svědectví, potřeba vydat svědectví, že přátelství je možné, že setkání dvou zcela odlišných lidí není iluzí. V naší knize vystupují společně rozevlátý básník a exaktní mysl. A pokud se po přečtení této knihy několik lidí cítilo méně odsouzených k samotě, ba naopak, spíše povzbuzených k riskantnímu vykročení z ulity - dosáhli jsme svého cíle. Naše nechuť sepisovat něco solidnějšího, něco, co by se blížilo habilitační práci, vycházela - jak se obávám - z přesvědčení, že k růstu dochází v tichosti a že to, co roste v pravdě a k pravdě, kolem sebe netropí povyk.

Jak je to s vaším přátelstvím s otcem Ziębou nyní? Anebo možná obecněji: je přátelství, zvláště přátelství duchovní, "věčné"? Občas je možné setkat se s nárokem, že takové přátelství přece musí trvat věčně, a když zaniká, pak určitě jen kvůli lidské slabosti či přímo kvůli hříchu. Co si o tom myslíte, otče?

Tuto otázku je třeba si důkladně prohlédnout zblízka a zadat jí několik základních upřesňujících dotazů, protože v ní slyším pokud ne přímo ohlas současných filozofických tendencí, pak jistě hlasy ospravedlněné dnešní mentalitou. Kdysi jsem ze své četby sbíral popisy současného člověka. V mém klášteře se tak nacházel "člověk bez vlastností", "jednotlivý člověk", "oddělený člověk", "mnohopatrový člověk" atd. Pro své potřeby jsem si však vytvořil takovou směs, kterou jsem nazval "apokalyptik s nárokem na božskou morálku". Pokusím se to několika slovy objasnit. Apokalyptik je člověk hluboce znepokojený situací světa a bližního, někdo, kdo je ochromen zlem, které se kolem děje (a k tomu má důvody), někdo, kdo ještě žije dobrem a dokonce ho koná, chce chránit svět před záhubou tím, že burcuje "vlivné osoby" a mocné tohoto světa, zachraňuje vymírající druhy zvířat a poslední "divošské" kmeny, ale v hloubi své duše zcela ztratil naději, takže je možné říct, že je fatalistou par exellence, a jak říká Lohfink, "je pro něj nepředstavitelné, že by Bůh ještě mohl v tomto světě, který je tak zkažený a upadlý, zvítězit". To, co Bůh může s námi a s tímto světem udělat, je, že do něj vstoupí, zničí jej a stvoří nový. Apokalyptik v sobě nosí semínka terorismu, protože ho starý svět unavuje a chtěl by jeho katastrofu uspíšit. Je to člověk nemající důvěru ve své vlastní úmysly (pomineme-li ovšem jeho apokalyptická přesvědčení), zkoumá je a chce po nich bezvýhradnou ryzost a šlechetnost, které je ve skutečnosti možné přisuzovat pouze Bohu. Ačkoli se tímto způsobem může projevovat jeho stesk po ztraceném ráji, není možné zde vyloučit také pýchu, ale ať je to jakkoli, účinky takových tužeb jsou strašné, neboť vylučují z našeho světa konkrétnost, konkrétního člověka s konkrétním jménem, který stojí před námi, konkrétní události, které něco ohlašují a k něčemu vedou, a nakonec i Boží metodu, navrženou člověku, metodu Boha, který nemá zalíbení ve velkých činech a smrštích, ale je trpělivým zahradníkem světa a lásky, který vždy užívá konkrétní čas, místo a člověka. Apokalyptik není zahradníkem - apokalyptik je prorokem samovolně se naplňujících proroctví, někým zjevně velmi citlivým a hlubokým, kdo však nebere na vědomí, že cena svobody je děsivá: mohu zabít, a mohu zachránit. Mohu pomoct, a mohu se odvrátit. Mohu protestovat, a mohu mlčet.

Tato velmi dlouhá úvaha mi poslouží k jedinému - abych zopakoval svůj apel: Nerezignujme příliš snadno na lásku, na druhého člověka, neospravedlňujme se falešně, že se už nic nedalo dělat, nesmiřme se s tím, že se přátelství vypařilo, že odumřelo, zaniklo, ale spíše se tuto skutečnost pokusme spatřit v pravdivém světle: to já jsem je "vypařil", to já jsem je zradil, to já jsem je učinil mrtvým. Slabost a hřích - pojmenované a vyznané - nemusejí být překážkou, naše ubohost, bezmoc, bezbrannost, jsou šancí k záchraně - vypovídají o nás a zároveň ukazují na onen rozměr v nás, který byl zanedbán, pohřben vinou naší nepozornosti a pýchy. Ale všude tam, kde se rozmohl hřích, se ještě daleko více projevila láska. Zachraňující láska. Protože Bůh je zahradníkem. Takže když mluvíme o přátelství, že je "duchovní", pak ne proto, abychom je ochránili před nejednoznačností, abychom je idealizovali, vměstnali do kategorie "vysokých" projevů, rádoby kultury, která je srozumitelná už jen sama pro sebe, ale nazýváme je tak proto, že máme pevné přesvědčení i vlastní zkušenost o tom, že je dílem Ducha Svatého, Božího života, Boží dynamiky a Boží logiky, která staví na pochopení, svobodné vůli a důvěře člověka. A právě proto je přátelství náchylné k zraněním, je křehké a "odsouzené ke svobodě", ale Zahradník je přece nikdy nevymění za nadvládu, neodmítne je ve jménu čistoty ideálu nebo vymezování identity člověka na základě jeho společenské úlohy. Přátelství je "duchovní", protože vzniklo a žije z iniciativy Božího Ducha, který jako nikdo jiný zná "Boží věc", protože neustále zkoumá "hlubiny samého Boha", vede k sobě lidi a spojuje je se sebou a tím je získává pro tuto věc. A ta je věčná, i když malá jako hořčičné zrnko, nevýrazné ve svých počátcích.
Myslím, že právě podle této logiky bylo a je budováno naše přátelství s otcem Maciejem, a právě tato logika nám umožnila přetrvat velmi obtížné chvíle spojené s naším konkrétním životem ve dvou, "posláním" i "mentalitou" odlišných komunitách, které jsou podrobeny tlaku změn, přetváření, které hledají nová pozvání, sebeurčení. Právě tato komunitní konkrétnost, ponor do dvou různých jazykových a duchovních kultur, vzdálenost vyjádřená v konkrétních kilometrech, plynutí času, naše nemoci i nejobvyklejší opotřebování materiálu nám paradoxně ukazují velikost tohoto pozvání k účasti na "Boží věci" a nové úkoly, jakými jsou vzájemné hluboké pochopení, ještě větší přijetí jinakosti toho druhého, prostá věrnost tomu druhému v každé situaci a pozvání k naději, které považuji za hlavní pozvání tohoto období. Lék života se stal životním zájmem, dobrou investicí, která slouží Božímu vládnutí ve světě. Stále lépe chápeme, že "Boží plán není něčím neurčitým, něčím, co se odehrává všude a nikde, ale co se vztahuje ke konkrétním lidem a má jasnou podobu a umožňuje rozlišování".

Sám za sebe jsem si zformuloval poselství vaší knihy následovně: Přátelství je velké tajemství, které se dynamickým způsobem realizuje v událostech a rozhodnutích svobodných osob, které žijí pod milosrdným pohledem Božím. Souhlasíte s takovou formulací? Nebo máte nějaké výhrady nebo potřebu ji okomentovat, doplnit, upřesnit?

Je to pěkná formulace, ale "tajemství" rád nahradím "setkáním", protože mi velmi záleží na oné konkrétnosti, která určuje "lék života" nejlépe, neboť se tak děje na základě "indikací". Láskyplný Boží pohled je tu samozřejmě chápán dynamicky, jako síla, která dává této události růst, inspiruje její průběh, stanoví jí konkrétní úkoly a adresuje přátelům výzvu k obrácení, k trvalému obrácení, ke zdokonalení se v chudobě, ochotě být k dispozici a smířlivosti. To je ohromná výzva, ale pochopíme její velikost, když si uvědomíme, že to nejsou krásná slova, teorie a distinkce, které vytrhávají lidi ze samoty na povrch života, ale pohled, reálný pohled na krásu, zář přátelství, která opět ukazuje na Boha samotného a na logiku jeho jednání. Ano, Bůh miluje, když jsme spolu, tehdy mu dovolujeme, aby byl na svém místě. To je, aby byl tím, kdo shromažďuje svůj lid - a přátelství mu v tom pomáhá.

Jedním z přesvědčení vaší knihy, jak se mi zdá, je teze, že základem (i když často anonymním) každého opravdového přátelství je Bůh. Jaký je potom rozdíl mezi přátelstvím obecně a duchovním přátelstvím?

Jsem velmi vděčný, že v otázce zdůrazňujete "opravdové přátelství" - znamená to, že mluvíme o přátelství, které má základy, které je vystavěno na jasně vymezené skutečnosti a ne na iluzi a vzájemném balamucení - nazvěme takové přátelství "virtuálním". Touto skutečností může být jen pravda a láska. A ty si právě vynucují určitý styl chování, který zavrhuje "zpředmětnění" člověka a to, co je možné nazvat obětováním. Samozřejmě, mohou se ozvat hlasy, že pojetí pravdy působí všem problémy a je tím, co rozděluje postoje - což se snad Pilát neptal: "Co je pravda?" Připomíná mi to v tuto chvíli jeden rozhovor s Konwickim, ve kterém režisér a spisovatel pojal problém takto: "Když člověka přitiskneme ke zdi, pak ví, co je pravda..." Myslel tím jistě svědomí, které má každý z nás a které je jistě možné vlastníma rukama "rozšířit", "zúžit", "uspat" nebo zabít. Ale to nemění nic na skutečnosti, že existuje, že je "skutečností". Je-li tomu tak, potom je rozdíl nebo rozdíly mezi přátelstvím a duchovním přátelstvím možné identifikovat ve vztahu k pravdě, jak je nazýváme nebo jak Jej nazýváme. Není to, samozřejmě, čistě jazyková záležitost, je to rovněž praktické vědomí: co buduji s tím druhým, k čemu jsem povolán, co očekávám, ve jménu čeho se obětuji, odkud čerpám sílu, komu nebo čemu za ně děkuji, na koho se obracím o pomoc v případě krize přátelství, zrady, pádu atd. Fascinuje mě Bůh a jeho úmysl s námi, jeho vláda a uskutečnění jeho plánů, pro které se z lásky k nám rozhodl. Přátelství v této perspektivě otevírá oči vůči novým obzorům, kam je těžké dohlédnout, jestliže zůstaneme mimo prostor Bible a její kultury. Je to možné vyjádřit ještě stručněji: přátelé "v Bohu" znají adresu. Je jí ON. A to je obrovské dobrodružství a nevyčerpatelný zdroj radosti, který vyvolávají Boží dějiny, dějiny jeho přátelství s člověkem.

A přátelství mezi mužem a ženou? Existuje poměrně hodně autorů, ba i psychologů, kteří popírají reálnou možnost existence, přinejmenším dlouhodobějšího přátelského vztahu mezi osobami opačného pohlaví. Na druhou stranu nám nechybí svědectví o takových vztazích mezi svatými nebo hluboce duchovními osobami. Je názor těch prvních příliš skeptický? Nebo jednoduše nepočítá s možností hlubokého ukotvení takového vztahu v Bohu? Nebo máme naivní představy i o duchovních přátelstvích světců?

Držme se "skutečnosti", v tomto případě konkrétních příkladů přátelství mezi mužem a ženou. Není možné, a přece se uskutečnilo. Je zjevně jednodušší takové přátelství očernit než se poctivě zeptat sám sebe: jak to, že se takové přátelství "uskutečnilo"? Naše doba podezřívání nahrazuje rozum okem Velkého Bratra a ztrácí míru a zdravý úsudek. Dráždí ji, že nemá bezprostřední vhled do minulosti, která je lhostejná vůči jejím interpretačním metodám s tezí v pozadí, a ačkoli se probírá hroby, zkoumá DNA faraonů, vyslovuje se k tomu, na jakou nemoc zemřel pirát, král i žebrák, prohledává vysušené žaludky minulosti v naději, že rekonstruuje chuť dávných hostin a zábav - a nakonec je nucena tvořit dějiny jako z televizního seriálu, ve kterých církev vždy něco ukrývá (včetně Ježíšova potomka), svatí smilní a následně zabíjejí hříšně počaté plody a za svatost je odpovědný gen, který sdílíme s šimpanzem a rejskem. Pokud takovou metodu bádání a způsob chápání minulosti obrátíme proti jejich autorům s námitkou, že výsledky bádání jsou jen projekcí za živa pohřbených emocí interpretátorů a podrobným popisem jejich chování, kdyby se jim jen naskytla možnost setkat se se světcem nebo světicí - následuje protest a obvinění z cynismu. Minulost k nám však vysílá velmi přesné signály, existuje něco jako tradice, pečlivě předávaná z generace na generaci, máme literaturu a umění, ale pokud se na úvod řekne, že to vše je jen jeden velký podvod a lež, zůstaneme na úrovni Šifry Mistra Leonarda a o vkusu těžko diskutovat. Dám příklad: setkání Abelarda a Heloisy bylo prezentováno zcela odlišně než setkání dominikána Jordána a Diany. Proč církev tu první dvojici nekanonizovala? Proč jejich vztah neukryla pod pláštěm "duchovního přátelství", aby se vyhnula "pohoršení maličkých"? Třeba to byla jen obyčejná pomsta církevních organizací Abelardovi za jeho hlásání autonomie vědy? A proč církev nezničila korespondenci té druhé dvojice? Jistě se jen přehlédla, nebo chtěl mít papež "páku" na příliš nezávislé dominikány atd., atd.? Je dobré si také všimnout pojetí "soukromí" ve starých řeholních společenstvích. Není třeba vést hluboká bádání, aby se člověk přesvědčil, že jejich členové byli pořád "všem na očích" a "čas pro sebe" ve skutečnosti neexistoval, nebylo možné sundat řeholní šat a jet na prázdniny, nikdo neví kam atd., atd., atd. Na soukromí nebrala ohled ani architektura klášterů či obytných domů, k tomu přidejme přísnou kontrolu představených, zpovědníků, duchovních vůdců. Existovalo však ještě něco. Existoval rozmach, radost z askeze a radost ze slavení, důsledná vize světa a silná identita, opřená o zkušenost Krista ve společenství. Odkazuji rovnou na spisy cisterciáckých mystiků z 12. století.

Neodmítejme ovšem příliš snadno pochybnosti některých psychologů, kteří si uchovávají hlubokou skepsi, pokud jde o mužsko-ženské přátelství. Erotická složka je v takovém setkání velmi výrazná, i když nemusí být nutně jeho základem. Setkávají se však dva různé světy s různými reakcemi těla a ducha, s různým prožíváním, vnímáním gest, slov, chování, existuje v něm přirozená vzájemná přitažlivost, touha po doplnění setkání gestem, které může vyjádřit víc než slovo či prostá přítomnost. Odvolávání se na příklady svatých, že budeme jako oni, může nabývat formy zaklínání skutečnosti, se kterým není spojen soubor požadavků, přijatých světci. Zdá se, že je to nesmírně obtížná forma přátelství, ke které je povolán jen málokdo. Samozřejmě je možné pominout celou praktickou stránku takového setkání, ale přátelství přece není teorie, nýbrž život. Uvedu příklad. Čas hraje v přátelství obrovskou roli. Otec Maciej v Lekarstwie życia cituje staré přísloví, že přátelé musejí sníst soudek soli. To je pravda - sníst soudek soli, to znamená brát z něj špetku po špetce a kořenit jím společně pojídaný pokrm. Nějakou dobu to trvá, než se opravdové přátelství "vyklube". Představte si, prosím, následující situaci - žena v takovém přátelství informuje svého přítele, že se hodlá vdát. Čas věnovaný příteli bude "převeden" ve prospěch snoubence. Připomeňme, že den má čtyřiadvacet hodin. Zkušenost učí, že není zamilovanosti bez žárlivosti - snoubenec bude jistě toužit po tom moci strávit se ženou, kterou miluje, každou volnou chvíli a bude na její čas žárlit stejně jako na osobu přítele. Možná ho dokonce napadne, že tamten člověk je zajímavější, že ví o věcech, o kterých on sám nemá ani potuchy. Pozvání přítele do snoubeneckého svazku tvoří dost podivnou "trojúhelníkovitou" situaci. V případě konfliktu bude ona hledat útěchu a pomoc u přítele, který se zase bude cítit vyvržený a odstavený stranou. Nemůže však říct: "vyber si", protože to do slovníku přátelství nepatří. Představte si podobnou situaci, když muž říká své přítelkyni, že se hodlá oženit. Vciťte se do situace jeho snoubenky.

Vaše přátelství s otcem Ziębou vzniklo v prostředí dominikánské spirituality, hluboce poznamenané pojetím augustiniánského řádového společenství jako přátelství v Kristu. Jak to prožíváte dnes? Nebo jinak: jsou jiné školy spirituality méně otevřené a citlivé na přátelství v řádovém životě? Nebo více, jinak?

Už zběžný pohled na dostupné řádové řehole nás ujišťuje, že jsou nejčastěji prostým nebo rozšířenějším komentářem k evangeliu a není v nich "spiritualita" a vyumělkovaná teologie. Jsou to raději praktické předpisy, které se snaží v duchu evangelia obsáhnout všechny oblasti lidského života. Použiji-li Lohfinkovy formulace - řehole "ustavují společenství. Uschopňují lidi žít ve společenství a teprve to je uschopňuje ke slavení bohoslužby". Zajímavé jsou v nich odkazy na apoštolský život, nikoli v dnešním chápání toho slova jako "činného" života, ale života, jaký vedli apoštolové. A ti žili s Kristem. Jen tolik a až tolik to znamená. Jsme jako oni, jelikož i v našem společenství je Kristus. A na tomto přesvědčení staví povolání všech. Rozdíly se objevují v souvislosti s potřebou hlásat radostnou zvěst světu, neboť někteří ji šíří slovem, jsou posíláni až na kraj světa, jiní s ní přicházejí k nejubožejším a trpícím, ještě jiní ji hlásají v uzavřených klášteřích tím, že vedou skrytý život, aby ukázali, že radostná zvěst roste ve skrytosti prostřednictvím toho, co je malé a nepatrné, a že Bůh je tím, kdo dokáže čekat na svobodnou odpověď člověka. Tak tedy v církvi není jiných společenství než apoštolských. Nejsou také žádné "přísnější" a "mírnější" řehole, všechny jsou velmi náročné - stačí je skutečně zachovávat, aby se o tom člověk přesvědčil. Nejsou také řehole více či méně otevřené přátelství. Způsob hlásání radostné zvěsti samozřejmě určuje způsoby, jak přistupovat k druhému člověku: v jiném kontaktu jsou lidé, kteří se spolu ocitli na komunitní plachetnici, jinak se žije ve společenství, které je jako nákladní loď, a ještě jinak v ponorce. Všechna tato společenství-plavidla plují do jednoho přístavu a nesou s sebou velmi hojná svědectví lidských vztahů. Už je to pěkných pár let, co jsem přesedl z plachetnice do ponorky a poznal jsem, jak moc jsou tyto dvě jednotky spojeny a zároveň jak rozdílné jsou to světy a jak různým způsobem se v nich buduje lidské přátelství. Protože Bůh tvoří své společenství velice konkrétně a ne prostřednictvím kohokoli, ne virtuálně, ne deklaracemi, ale reálně jeho posilováním viditelnými pouty, která vznikla v konkrétním čase a prostoru. Byl to právě cisterciák, Aelred z Rievaulx, který nám zanechal pojednání Duchovní přátelství a v jeho opatství se odehrávala tzv. kolokvia, setkání bratří, kterým byl opat Aelred přítelem. Sám svatý Bernard nazývá naše kláštery "školou lásky". Pamatujme, že co je z Boha, z jeho Ducha, vytrvá. Problémem jsou však naše falešná ospravedlňování, naše obavy, pohodlnost a hlavně - na začátku zmiňovaná mentalita "apokalyptika s nárokem na božskou morálku".

Otče, srdečně vám děkuji za rozhovor!

Rozhovor připravil Pavel Vojtěch Kohut OCD.

Z polštiny přeložil Martin Bedřich.

Michał Zioło OCSO (* 1961) je polský trapista. V letech 1980-1995 byl v řádu dominikánů, v roce 1995 přešel k trapistům. Nejprve žil v klášteře ve Fezu v Maroku, kde se setkal s převorem kláštera Notre Dame d'Atlas v Tibhirine v Alžíru Christianem de Charge. V tomto klášteře měl absolvovat noviciát, v čemž mu zabránil brutální útok na tamní mnichy v březnu 1996, během něhož bylo sedm trapistů zavražděno. Od roku 2001 je novicmistrem v opatství Notre Dame d'Aiguebelle v Provence. Je autorem jedenácti knih a spolupracuje s řadou časopisů. Je autorem pohádek pro děti nevidomých a návrhářem ilustrací určených k vnímání dotykem.