Dominikánské silentium

W. A. Hinnebusch OP

P. William Aquinas Hinnebusch OP, nar. 1908, zemřel r. 1981, doktorát filosofie na univerzitě v Oxfordu, profesor historie na Providence College, výzkum na Historickém institutu dominikánského řádu v Římě, učitel církevních dějin ve studijním domě ve Washingtonu, mj. autor dvousvazkové Historie dominikánského řádu, Dominikánská spiritualita (1965) a Obnova v duchu sv. Dominika (1968). "V zájmu aktivní účasti je důležité získat lid pro recitování aklamací a odpovědí a pro zpěv žalmů, antifon a písníž jde i o správné chování, gesta a držení těla. Ve vhodných chvílích se má také zachovávat posvátné mlčení" (Konstituce o posvátné liturgii, č. 30). "K vytváření dobrých mezilidských vztahů je třeba pěstovat pravé lidské hodnoty, především umění bratrsky spolužít a spolupracovat a také navazovat rozhovor" (Dekret o apoštolátu laiků, č. 29e). "Pokud jde o apoštolát evangelizace a posvěcování lidí, musí být laici zvlášť školeni, jak začít rozhovor s druhými lidmi, věřícími nebo nevěřícími, a jak všechny seznamovat s Kristovým poselstvím" (Tamtéž, č. 31a). "Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě" (Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, č. 2f).

"Řeč je cesta, kterou lidé podnikají z lásky do obydlí jiných lidí, avšak ticho je jejich vlastí" (Ernest Hello).

Tento citát v krystalické podobě vystihuje hlad lidského ducha po tichu. Asketičtí spisovatelé vždy zdůrazňovali nadpřirozené hodnoty mlčení a náboženské řády od samého počátku řeholního života vnímaly silentium jako významný prvek svého života. Je však mlčení důležité ve společnosti, která žije hovorem, která pociťuje téměř neodolatelné nutkání se vyslovit, která vytvořila prostředky komunikace daleko přesahující cokoliv, co si bylo možné představit v minulých staletích? V takovém světě se silentium stalo téměř anachronismem.Současná doba řeč přeceňuje a zanedbává jiné komunikační kanály. Přesto lidský duch ví, že komunikace se děje více způsoby než skrze řeč. Ve své povídce Perla to John Steinbeck ilustruje krásným popisem: Indián Kino a jeho žena Juana začínají svůj den ranním mlčením. Ačkoliv se Kino probouzí první, či spíše se to domnívá, postupně mu dochází, že Juana čeká, až se pohne. Když si je jistá, že se probudil, vstane, rozdělá oheň a začne připravovat snídani. Když je hotová, Kino vstane, jde k ohni, dřepne si před ním a jí. Poté, co Steinbeck toto nějakou dobu již vypráví, pokračuje takto: "Když Kino dosnídal, Juana se vrátila k ohni a posnídala: Promluvili za celou tu dobu pouze jednou, je-li však řeč pouhým zvykem, není jí stejně třeba. Kino spokojeně vydechl a to byl celý rozhovor."Většina z nás, když jsme ještě žili doma, jsme tento druh rozhovoru zažili. Viděli jsme, jak si naši otcové čtou nebo jen tak pohodlně sedí před ohněm; sledovali jsme, jak naše matky šijí. Někdy spolu hovořili, ale byly i jiné doby, kdy seděli celý večer a nepromluvili slova. Přesto mezi nimi slova přeskakovala. Přesto mezi nimi probíhala neutuchající komunikace lásky. Přesto bylo cítit jak od jednoho k druhému přelétávají jiskřičky lásky. Takové způsoby komunikace jsou daleko mocnější než povrchní řeč.Silentium má pro dominikány veliký význam. Jestliže mají v úctě ducha svého zakladatele, a koncil říká, že jej v úctě mít musí, budou studovat jeho postoje k mlčení a jeho praxi, pokud jde o silentium. Pokud budou usilovat o získání milosti modlitby, pokud budou hledat pravdu, plnit své povolání kazatelů a toužit po jednotě s Bohem, musí si vážit silentia. Je totiž tak intimně spojeno s těmi nejvyššími cíli jejich života, že je lze nazvat jedním z jeho základních složek.

Dominikovo mlčení

Dominik byl v praktikování silentia vytrvalý. Jeho mlčení bylo průvodním jevem a součástí jeho modlitby. A trval na tom, aby jeho bratři byli muži ticha a modlitby. Proto také zapsal do Konstitucí, že by měli "mluvit jenom s Bohem nebo o Bohu." Pokud jde o jeho konkrétní požadavky, trval na tom, aby v klášteře, dormitáři, celách, refektáři i kapli bylo ticho: "Když musí něco říkat na těchto místech, má to být potichu a v neúplných větách. Na jiných místech jim bude povoleno mluvit pouze tehdy, budou-li mít zvláštní dovolení." Aby se vyhnuli porušování silentia více než je nutné, v raných dobách řádu vypracovali bratři znakový jazyk, kterým bylo možné se domluvit stejně dobře jako s pomocí slov. Když chtěli promluvit, přiložili prsty ke rtům. Přikývnutí převora znamenalo souhlas a mluvilo se v tzv. "hovorně". Tam také bratři studenti opakovali své lekce a byli doučováni staršími studenty.V prvotních Konstitucích existoval rovněž složitý řád týkající se provinění řeholníků. Některá z nich lze označit za hřích, jiná jsou jednoduše porušením pravidel, avšak všechna byla vnímána pouze z onoho druhého hlediska. Všechna jsou tím či oním způsobem přestupkem proti bratrské lásce. Některá z provinění se dotýkají přímo mlčení: "porušovat pravidelně silentium", "hovořit s příbuznými či posly dříve, než dotyčný dostane povolení", "hovořit či dělat zbytečnosti cestou na vlastní kázání". Jiná se týkají narušení, k nimž by nedošlo, pokud by bylo mlčení zachováváno: "rušit čtenáře (u stolu) nebo ty, kdo naslouchají", "hlučně se smát či snažit se rozesmát jiné vtipkováním či šaškováním", "mluvit vulgárně či říkat frivolnosti anebo ještě hůře, učinit z toho zvyk", "neuctivě se přít s jiným bratrem v přítomnosti laiků", "hádat se s bratrem ve společenství či mimo ně", "zasévat mezi bratry nesváry", "vytýkat bratrovi chybu, kterou již napravil", "být shledán vinným ze zlomyslného šeptání a rozptylování", "mluvit zlovolně proti otcům či bratrům svého vlastního konventu, kdy zlo nemůže být dokázáno svědectvím bratří". Ani jedno z těchto pochybení nepřestalo být dodnes pácháno. Pouze jedna věc dnes zní trochu staromódně: "mluvit o samotě s ženami."V Konstitucích, které Dominik vypracoval pro mnišky řádu, je na mlčení kladen stejný důraz, najdeme zde zmínku o stejném typu porušování pravidel. Rovněž stručnost zprávy, kterou poslal mniškám v Madridu (jediný dopis psaný jeho rukou, který se dochoval), dává větší význam jeho dvěma odkazům na silentium: "Od nynějška (stěhovaly se právě do nového kláštera) chci, aby bylo na vyhrazených místech zachováváno mlčení - v refektáři, dormitáři i oratoři." Ke konci svého dopisu se Dominik vrací k silentiu v jiném kontextu: "Vyhýbejte se marnivému hovoru mezi sebou. Váš čas by neměl být proplýtván." Psal kontemplativním sestrám, čekali bychom tedy pojednání o umění kontemplace, on však hovoří o mlčení.Dominik činil to, co hlásal. Nepatřil k těm lidem, kteří by jiným nakazovali dělat něco, co sami nedělají. Praktikoval všechny druhy mlčení. Bylo to ono mlčení, které máme na mysli, když je toto slovo zmíněno. Svědkové během jeho kanonizačního procesu téměř bez výjimky opakovali: "zachovával mlčení velice přísně a nemluvil jinak než o Bohu či s Bohem". V tomto svědectví se dotýkali hlubšího významu všeho, co kdy Dominik o mlčení řekl. Jeho mlčení nebylo prázdnotou, ale čímsi bohatým a překypujícím - byl to čas intenzívní činnosti, kdy mluvil a naslouchal Tomu, jehož velice miloval. Dominik byl plně ponořen do Boha, byl v plné míře otevřen vůči jeho přítomnosti, neochvějně od něj očekával vše, s láskou mu vzdával čest svou bezvýhradnou pozorností tak, jak to popisuje Fr. Raymond Nogar v "Pánovi absurdna": "Zůstane-li v přítomnosti Někoho, kdo hovoří, stvoření pasívní a neutrální a nevěnuje-li mu pozornost a nevzdá čest, taková pošetilost může být osudná." Může zničit člověka samotného, člověka, jehož povaha nedokonalého stvoření je "pravým protikladem sebekázně a přiměřenosti".Jelikož Dominik s Bohem komunikoval tímto způsobem, chápal funkci tradičních dob a míst vyhrazených v řeholním domě pro silentium. Cenil si tzv. "velebného" či "hlubokého mlčení", které začíná s tím, jak se den blíží svému závěru a uvnitř srdce plného modliteb dochází k hlubšímu ponoření do Boha po napětí a stresech dne a končí teprve poté, co byly Bohu věnovány nejlepší hodiny rána. Dominik dodržoval toto hluboké mlčení i tehdy, když cestoval. Ventura Veronský, který mu byl často společníkem, dosvědčoval: "Když cestoval, zachovával silentium po večerní pobožnosti a měl své bratry k tomu, aby činili totéž, jako kdyby byli doma v konventu. A když bratři ráno přicházeli, museli zachovávat mlčení téměř až do hodiny tercie."

Význam mlčení v Kazatelském řádu

Proč takový důraz na mlčení? U bratří kazatelů zabývajících se hlásáním a učením Božího slova se zdá být paradoxní vůbec se o mlčení i jen zmiňovat. Mlčení musí mít výjimečnou hodnotu, jinak by je Dominik vůbec nepožadoval. Důvody, které ho vedly k tomu, aby na něm trval, se úzce dotýkají každého aspektu dominikánského povolání. Dominikán má plnit dvě prvořadé povinnosti - musí usilovat o svou vlastní svatost a musí plnit funkci apoštola, k níž patří kázání a vyučování. Ani jeden z těchto úkolů nemůže být bez mlčení uskutečňován adekvátním způsobem.Pokud jde o úsilí o osobní posvěcení dominikánů, je mlčení nutné pro vnitřní účast na liturgii. II. vatikánský koncil mluvil o mlčení jen málo, ale to, co říkal, je obzvláště významné: "Je důležité získat lid pro recitování aklamací a odpovědí a pro zpěv žalmů, antifon a písní; jde i o správné chování, gesta a držení těla. Ve vhodných chvílích se má také zachovávat posvátné mlčení" (Konstituce o liturgii, č. 30). Oficiální poznámka dodává: "Úloha lidu v různých částech liturgické bohoslužby má být vždy aktivní, bude však mít různou podobu včetně společného mlčení." Během společného mlčení věřící shromáždění v duchu a srdci okolo Božího oltáře, uctivě rozjímají a svým rozjímáním pomáhají jeden druhému proniknout do hlubšího významu toho, co činí. Bez vnitřního ducha živeného významnými okamžiky ticha, se může samotná liturgie stát pro neusebraného člověka "pouhým dunícím kovem a zvučícím zvonem" (srov. 1Kor 13,1).Kniha o mši sv. Romana Guardiniho vysvětluje potřebu ticha během liturgie: "Je to mnohem více než jen pouhá absence (řeči a zvuku), než jakoby pouhá výplň mezi slovy a zvuky: ticho samotné je něčím pozitivním... Mlčení je tichostí vnitřního života; tichem v hlubinách jeho skrytého proudu. Je to usebraná absolutní přítomnost, bytí "plně tam", vnímavé, vždy ve střehu, vždy připravené. Není na něm nic lhostejného ani skličujícího... Pozornost - toto slovo je klíčem k tichosti, o které je řeč, k tichosti před Bohem" (Rozjímání před mší, str. 4-5). Na jedné z následujících stran hovoří podrobněji o vlastnostech liturgického ticha: "Slovo Boží je určeno k tomu, aby bylo slyšet, a aby bylo slyšet, je zapotřebí ticha... také slyšení existuje na mnoha úrovních a začínáme mít podezření, zda je důležité, je-li tím, kdo mluví, Bůh. Nikoliv nadarmo náš Pán řekl: "Kdo má uši k slyšení slyš!" Mít uši k slyšení vyžaduje milost. Rovněž však vyžaduje něco, po čem my sami toužíme a čeho jsme schopni - být vnitřně "přítomnými"; poslouchat ze samotného středu života naší bytosti; otevírat se tomu, co přichází zvenčí, svatému slovu. Toto všechno je možné pouze tehdy, jsme-li vnitřně zklidněni" (str. 13-14). Pro členy řádu tradičně citlivého na velikost Božího slova a liturgie takové proniknutí do podstaty věci zasluhuje, aby o něm rozjímala srdce, která jsou vnímavá, dychtivá, připravená.

Osobní posvěcení dominikána je rovněž podpořeno asketickou hodnotou mlčení

- je to umrtvování a oběť. V tom napodobuje utrpení Krista. V tuto chvíli se však rovněž připojuje k dominikánskému apoštolátu. Kazatel Dominikova ražení se chce "účastnit na Kristově práci dokonce i pokud jde o smytí hříchu" (Pavel VI. "O pokání", In: Papež hovoří XI, 1966, str. 362). S církví samotnou kazatel "při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde" (Konstituce o církvi, č. 8e). Sv. Pavel, kazatel, prohlašoval: "Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal" (1Kor 9,27).Existuje mnoho příležitostí k tomu, aby mohlo být s "tělem zacházeno tvrdě", zejména s jazykem. Řeholník se celý tetelí nad nějakou dobrou zprávou a hoří touhou ji povědět, avšak nachází se právě na místě či v čase, kde je třeba zachovávat silentium. To je potom zkouška. Je to zkouška kvality jeho náboženského ducha. Duchovní spisovatelé po celé věky zdůrazňovali potřebu mlčení. Jeden z nich může hovořit za všechny: "Dobrý zbožný člověk se pozná podle své lásky k mlčení." Druhý pak aplikuje tento axiom na celou komunitu: "Kvalitu řeholního domu lze měřit způsobem, jak je zachováváno silentium. Jestliže je mlčení chováno v malé úctě, je to znamení toho, že dům není zapálený. Jestliže naleznete řeholníky, jak brebentí a žvaní na chodbách, není to zapálený dům."

Mlčení a ovládání

Mlčení znamená ovládání, což je kvalita pro zbožného člověka základní, statek, který musí každý kazatel mít. Sv. Jakub se zmiňuje o ovládací hodnotě mlčení: "Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe..." (Jak 1,26). Takovým ovládáním by se zabránilo mnoha hříchům: marnivosti, nelásce, lžím, výbuchům hněvu, pomluvám, rozptylování. Řeholníci občas bezohledně vraždí osobnost svých spolubratří svým jazykem. Nebylo by tomu tak, kdyby měli ve větší úctě mlčení a spravedlnost. Jakub musel o této věci hluboce rozjímat, neboť se vrací k mlčení ve své třetí kapitole:"Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a spaluje běh našeho života, sám podpalován pekelným plamenem."Potom, když poznamená, že člověk dokáže zkrotit dokonce i divoké šelmy a ptáky, plazy i ryby, končí touto svou pronikavou poznámkou: "ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji" (Jak 3,2-11).Dominik svůj jazyk ovládal. Frogier z Penny, který ho dobře znal, dosvědčoval: "Nikdy jsem jej neslyšel promluvit zbytečné či škodlivé slovo nebo nějakou lichotku či lehkovážná slova, neboť vždy hovořil o Bohu" (Kanon. skutky, č. 47). Rovněž praktikoval onen druh mlčení, které méně hrdinské bytosti shledávají velmi obtížným zachovávat. Bonvisus, který mu sloužil během nemoci v Miláně, řekl: "Když se ho zmocnila prudká horečka, nestěžoval si na svou nemoc, ale připadlo mi, že byl ponořen do modlitby a rozjímání" (Tamtéž, č. 22).

Pozitivní hodnoty silentia

Silentium nabízí jednu dokonce ještě větší hodnotu. Je základní pomůckou k studiu, modlitbě a rozjímání. Cílem dominikánského silentia je vybudovat kontemplativní prostředí, v němž studium, modlitba a rozjímání mohou vzkvétat, v němž může nastat proniknutí slovem Božím, které formovalo apoštola Pavla, kazatele a teologa. Otec Sertillanges trefně stanovuje úzkou spojitost mezi tichem a takovou rozjímavou činností:"Chcete dělat intelektuální práci? Začněte tím, že v sobě vytvoříte zónu ticha, zvyk usebrat se, vůli k sebezáporu, nestrannosti, která tě dá celého k dispozici dílu; dosáhněte onoho stavu, kdy duše není zatížena touhou a sobeckým chtěním, který je stavem milosti intelektuálního pracovníka. Bez toho neučiníte nic, alespoň nic, co by stálo za řeč" (Intelektuální život, str. X).Silentium nejprve vytváří kontemplativní prostředí zklidněním vnějšího hluku - bouchání dveří, dupání, mlácení nádobím, šprýmování a vzkazy vyměňované konvenčním hlasem. Tato rušení připomíná bonmot rozhlasových komiků Stoopnagleho a Budda: "Hluk je hlasitější než cokoliv jiného." Rovněž tranzistory a televize mohou být pro klid řeholního domu osudné, pokud jejich užívání není vedeno umírněností. Samozřejmě existují povahy, které dokáží pracovat lépe, snad se i lépe modlit, když v pozadí hraje hudba, a nelze popřít, že televizní produkce může stimulovat rozjímání. Ti, kdo se s vážnou účastí dívali na pohřby Johna F. Kennedyho a Dr. Martina Luthera Kinga nebo na návštěvu papeže v OSN, museli mít mnoho příležitostí k rozjímavým myšlenkám.Důležitější při vytváření kontemplativního životního prostředí je zklidnění vnitřní hlučnosti. Vnitřní hluk představuje obzvláštní problém vzhledem k neutuchající činnosti mysli, paměti a představivosti. Když člověk přestane konverzovat s druhými, obrátí se dovnitř a hovoří do nekonečna sám se sebou. Jeden či druhý z jeho duševních pochodů v bdělém stavu stále probíhá. Jestliže tyto duševní pochody nejsou spoutány disciplinou, nemůže nastat vnitřní ztišení. Stále bude docházet k vnitřnímu brebentění mysli, představivosti či paměti. Zbytečné myšlenky, rozptylování, pokušení a denní snění spolu zápasí a uchází se o pozornost člověka. Dále zde máme prázdnou četbu, zvědavé pasení po zprávách, libování si v imaginárních urážkách, udržování při životě drobných i velkých urážek, marnivé libování si v bývalé slávě. I vůle se v tomto boji chce prosadit. A kvůli tomu všemu bude těžší jazyk omezit. Myšlenky a modlitba nemohou vzkvétat tam, kde vládnou takové podmínky.

Silentium nutné pro dialog

Nedotkli jsme se však dosud jedné ještě větší hodnoty silentia. Hazlitt se dostává k jádru věci, když říká: "Mlčení je jedna velká část konverzace." Zde se dostáváme k apoštolské hodnotě mlčení. Rozumem obdařeným bytostem prospívá společenství - komunikace jednoho s druhým. Pouze ony mají dar řeči. Fr. Nogar říká: "A tam, kde je řeč, nalézáte i to, co teolog nazývá duchem" (Pán absurdního, str. 26). K čemuž dodáváme: "A kde máte ducha a řeč, máte potřebu komunikovat." Nutkány těmi nejhlubšími silami své povahy usilují rozumem obdařené bytosti o dialog. Potřebují si vyměňovat myšlenky, projevovat si lásku, sdílet své zkušenosti, "významným způsobem být s někým ve spojení". Dialog je "vážné oslovení a odpověď, k nimž dochází mezi dvěma či více osobami, přičemž bytí a pravda každé z nich je konfrontována s bytím a pravdou té druhé" (R. L. Howe, Zázrak dialogu, str. 4). Avšak v každém člověku existuje hluboce zakořeněný rys sobectví, touhy dominovat, projevovat navenek své já, zabývat se svými vlastními potřebami a úzkostmi, vyhledávat druhé pouze pro osobní naplnění. V konverzaci existuje u agresivní osobnosti tendence skákat do řeči, přerušovat a nedávat druhé straně příležitost dokončit, co začala říkat. Když druhý člověk hovoří, nedochází ke skutečnému naslouchání, není slyšeno, co se říká. Všechny tyto defekty brání komunikaci. Proces dialogu předpokládá opačné kvality: otevřenost druhé osobě, ochotu respektovat ji, vidět ji, slyšet ji a poznávat ji takovou, jaká je. Odmítnutí vyslechnout ji, snaha užívat či využívat ji znamená pro dialog zkázu. Každá z obou stran musí chtít nikoliv pouze hovořit, ale též odpovídat na to, co slyší z druhé strany. Pouze láska, která není vedena žádným zájmem, toto umožňuje.

Dialog začíná v tichu. Člověk může vést rozhovor pouze tehdy, když je ochoten být zticha a slyšet a vidět a poznávat druhou osobu.

"Mluvení je jako hra na harfu," napsal Oliver Wendell Holmes. "Kladení rukou na struny, aby se zastavily jejich vibrace, je stejně důležité jako brnkání na ně, aby zazněla hudba." Ještě dávno před tím, než začneme dialog, je nutné se naučit umění mlčet. Člověk musí vědět, jak vytvořit vnitřní klid, kde může vyvinout vědomí a reakci na význam a otázky života. Dominikán, který se nesetkal s Bohem v klidu své vlastní duše a srdce, jen obtížně káže či učí. Neboť kázání i učení vyžaduje zvládnutí techniky dialogu. Homilie, kázání či přednáška mají za cíl stát se nikoliv monologem, ale oslovit posluchače, či třídu a vyvolat odezvu. Smysluplná komunikace vyžaduje nerušený tok mínění z jedné strany na druhou. Kazatel či učitel "ostražitě hlídá a aktivuje chápání svých posluchačů v souvislosti s tím, co říká" (Tamtéž, str. 40). Kdo nikdy nehledal hluboké významy v tichu své vlastní duše, stěží pochopí, jak otevřít sám sebe skrytým významům ostatních. Sertillanges naznačuje, že takový člověk sotva objeví sám sebe:"Naslouchat sobě samému znamená to samé, jako naslouchat Bohu. To v tvůrčí Myšlence spočívá naše opravdové bytí, tam nalezneme naše já v jeho autentickém tvaru. Nyní je nám tato pravda o naší věčnosti, která ovládá naši přítomnost a slibuje naši budoucnost, odhalena pouze v tichu duše - tzn. při vyloučení bláhových myšlenek, které vedou k dětinským a marnivým zálibám v rozptylování duše" (Intelektuální život, str. X).

Mlčení - základní předpoklad křesťanské lásky

Lidské bytosti nejenom že potřebují sdílet názory, hovořit a být chápány, poznávat a být poznávány, ale rovněž milovat a být milovány. Existuje vrozená tužba po sjednocení s druhým. V životě jsou tyto dva procesy procesem jedním. Nemohu milovat druhého, dokud neznám; nemohu doopravdy znát, dokud doopravdy nemiluji. Tento dvojí pohyb poznávání a lásky vyžaduje jako předpoklad schopnost být sám se sebou v klidu a tichu. Erich Fromm zdůrazňuje, že k tomu, aby se člověk naučil umění milovat, musí se naučit soustředit. A to není možné bez ticha: "Nejdůležitějším krokem při učení soustředěnosti je naučit se být sám se sebou bez toho, že by člověk četl, poslouchal rádio, kouřil či pil. Být schopen se soustředit znamená ve skutečnosti být schopen být sám se sebou a tato schopnost je přesně podmínkou pro schopnost milovat. Jestliže jsem připoután k jiné osobě proto, že nedokáži stát na vlastních nohou, může takový člověk být zachráncem života, ale vztah, který k sobě navzájem máme, není láskou" (Umění milovat, vydání v nakl. Colphon, str. 112). Ve skutečnosti bude docházet k využívání druhého. Nejtěžší ze všeho je naučit se dosáhnout vnitřního mlčení, onoho mlčení, které zklidňuje všechno "pachtění a dohadování našich vlastních myšlenek, nepokojná přání a starosti našich srdcí, jejich bolesti a radosti" (R. Guardini, Meditace před mší, str. 15).Slova těchto autorů velice připomínají to, co duchovní spisovatelé říkali o samotě a mlčení po celá staletí. Apoštol, který nedokáže mlčet, nemůže nikdy navázat vztah lásky s druhými. Spíše k nim vyjde ze své vlastní potřeby, neboť jsou nezbytní pro jeho vlastní sebevyjádření. Bude na ně naléhat. Aby se vyhnul takové deformaci svého působení, musí se naučit mlčet. Jakmile toto umění zvládne, může bez obav pracovat pro druhé. Potom bude vycházet k jiným štědře, nesobecky, připraven na to navázat dialog, zakusit pravé setkání. Dialog není jednosměrná ulice.

Mlčení a přítomnost

Pro řeholníky je konečným účelem silentia pomoc, aby nalezli Boha, kterého můžeme najít pouze v tichu. Pokud nejsme tišší, neuslyšíme jej, když volá, nebudeme nikdy schopni odpovědět spolu s mladým Samuelem: "Mluv, tvůj služebník slyší" (1 Sam 3,10). Bůh k nám hovoří jak přímo, tak nepřímo. V tichosti čekáme, dokud se nerozhodne promluvit. V tichosti se učíme dodržovat observance, studovat přírodní jevy, vnímat transcendentální hodnotu všeho, co se děje, zakoušet pravdu, kterou Pavel sděluje pohanům ve svém listu Římanům: "Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž vidět od stvoření světa" (Řím 1,19-20).Pouze v tichu můžeme spatřit Boží ruku v tom, co se děje, jeho působení v živých tvorech, jeho obraz v lidech. Takové ticho je tichem víry a v tomto tichu nalézáme Boha. Takové ticho je živé. Přebývá v něm Bůh, Marie, svatí a andělé, nacházejí se v něm všechny události a podmínky života, které k nám hovoří o Bohu. Autenticky zbožný člověk přebývá v tomto tichu. Je to jeho domov, místo, kde nalézá své přátele a svého Boha. Tam žije s věcmi, které jej vedou k Bohu, k setkání se svým Stvořitelem a k rozhovoru se svým Spasitelem.Vnější ticho vede k tichu vnitřnímu a vnitřní mlčení vede ke sjednocení s Ježíšem. Není to ticho, které panuje ve vakuu, ale mlčení duše naplněné Kristem. Není to klid hrobu, mrtvoly, ale srdce žijícího svůj život, zapálené láskou k Ježíši. Ticho neuvězňuje duši, ale osvobozuje ji, trhá pouta, která ji váží k zemi, takže může létat jistěji a bezpečněji ke Kristu. Toto jsou důvody, které vedou dominikánské konstituce k tomu, že hovoří o "nejsvětějším zákonu mlčení", a Bernarda k tomu, že volá: "Nikdy nejsem méně samoten, než když jsem sám".

Život řádu je strukturován tak, že dominikáni mohou slyšet Boha. Kazatel je v zásadě prorokem, nikoliv prorokem v lidovém, ale v biblickém smyslu. Prorok je ústy Boha. Bůh hovoří k němu a on potom sděluje Boží slovo. Dominikáni jsou kazatelé vyvolení k tomu, aby hlásali Boží poselství; více než ostatní řeholníci potřebují samotu a ticho. Potřebují plodné ticho, během něhož naslouchají, slyší, co jim Bůh říká, učí se pravdě, zkoumají ji, chutnají ji, obdivují ji. Musejí ji zakoušet všemi těmito způsoby, než jsou připraveni hlásat ji s přesvědčením.Musí přistupovat k pravdě jako znalec přistupuje ke sklenici vína. Vychutnává ji pěti odlišnými způsoby. Nejprve drží sklenici proti světlu a obdivuje barvu krásného červeného, růžového či zlatého vína, které obsahuje. Tak musí mít kazatel před očima pravdu a obdivovat ji. Potom znalec uchopí sklenici do dlaní a přitom zahřeje víno, aby mohlo vydat své příjemné aroma. Později pak pohybuje sklenicí pomalu tam a sem pod svým chřípím a pomalu a zhluboka vdechuje. Tak musí kontemplativní člověk vychutnávat vůni tajemství Boha a Krista.Nyní je znalec připraven k pití a pomalu usrkává ze sklenice. Nehodí víno celé do sebe, jako nějaký ignorant, ale převaluje kapky vína na jazyku uvnitř úst. Nechá víno působit na své chuťové pohárky. A to je jeho třetí potěšení. Pravdy víry lze rovněž ochutnat. "Okuste a vizte, jak je Hospodin sladký." Žalmista chce, aby jeho lid okusil Hospodina duchovně prostřednictvím reflexe všech jeho zázraků, aby viděl, jak jsou potěšující.Poté, co poválel víno po jazyku a stále je ještě má v ústech, znalec otevře velice zlehka rty a nabere dlouhý, hluboký dech, který vydechne nosem. A to je podruhé, co okouší jeho vůni. Kontemplativní řeholník se v tichém zamyšlení vrací znovu a znovu k zázraku, potěšení, chuti a vůni pravdy. Znalec nakonec začíná pít. Připravil všechny své smysly na tento vrcholný okamžik. Raduje se ze svého vína v plnosti. Kontemplativní řeholník, má-li pravdu ocenit, nesmí ji pít hltavě. Musí si uvědomit, jaká je to jemná a posvátná věc. Má ji v uctivé vážnosti, vychutnává ji, každou svou schopnost přináší, aby se na ni spolehly, pije z ní co nejvíce zhluboka. Pravda může být pouze vychutnána tímto způsobem v tichu.Hlučný člověk přistupuje k modlitbě jako ignorant přistupuje k pití. Je příliš dychtivý, příliš lačný po novinkách, příliš dychtí po výsledcích, než aby vychutnal posvátnou pravdu. Spolkne ji na jeden doušek a pak se diví, proč z ní neměl žádné potěšení. "Pravdu lze poznat pouze v tichu," píše Romano Guardini. "Ten, kdo stále mluví, nikdy pravdu neuchopí nebo alespoň zřídkakdy." Pokračuje: "Slyšet Boží slovo vyžaduje milost, ale rovněž to vyžaduje něco, po čem my sami toužíme a čeho jsme sami schopni: být vnitřně 'přítomný'; naslouchat nejhlubší podstatě našeho bytí; odkrytí nás samých tomu, co přichází odjinud, posvátnému slovu. Toto všechno je možné pouze tehdy, když jsme vnitřně klidní. V tichu samotném můžeme skutečně slyšet" (Meditace před mší, str. 14-15).Sv. Dominik, učitel pravdy a kazatel milosti, který štědře vyléval vody moudrosti, se dozvěděl slovo pravdy právě takto. V Devíti způsobech modlitby sv. Dominika čteme tento popis jeho páté cesty:"Někdy sepjal ruce, pevně zaklesl prsty před očima plnýma slz a ovládal se. Jindy pozvedal ruce k ramenům, jako to dělávají kněží při mši. Zdálo se pak, že pečlivě naslouchá, jako kdyby slyšel od oltáře přicházet nějaká slova... Kdyby někdo viděl jeho velkou zbožnost, jak tam vzpřímeně stál a modlil se, zajisté by si pomyslel, že vidí proroka, nejprve hovořícího s andělem nebo se samotným Bohem, potom naslouchajícího a pak tiše přemítajícího o věcech, které mu byly zjeveny" (Lehner, Životopisné dokumenty, str. 153).Když Dominik cestoval, často se modlil v tichu. Jeho druzi vyprávějí, že k nim mluvil o Bohu, ale pak jim řekl: "Pokračujme v rozjímání o našem Spasiteli" (Kanonické skutky, č. 41). Devět způsobů modlitby dodává úplnější popis tohoto zvyku:"Stranil se svého druha tak, že chodíval buď napřed anebo častěji v určité vzdálenosti za ním. Takto v ústraní kráčel a modlil se; ve svém rozjímání byl rozrušen a plamen lásky k Bohu byl zažehnut... Bratří byli přesvědčeni o tom, že při takové modlitbě světec získával svůj pronikavý vhled do Písma svatého a hluboké porozumění Božím slovům, sílu kázat tak zapáleně a odvážně, a důvěrně se tehdy obeznamoval s Duchem svatým, čímž poznával skryté věci Boží" (Tamtéž, str. 159).Dominik miloval a předpisoval silentium, protože se dotýkalo samotného jádra lidského hledání Boha a jeho vztahování se k jeho bližnímu v apoštolátu. Není to nic zastaralého, ale mělo by to být praktikováno v moderním kontextu. Je to forma dialogu, cesta otevřenosti vůči Bohu, kterého oslovuje v modlitbě, vůči věcem a událostem vesmíru, vůči bližnímu, k němuž přistupuje s naslouchající láskou a znovu v něm potkává Boha svého rozjímání.

Silentium a obnova

Experimenty se silentiem by měly být vedeny dvojí touhou zachovat jeho kontemplativní hodnoty a lépe vtělit bratrskou lásku. Dokonalé mlčení dřívějších dob dnes již nelze uplatňovat, neboť nové formy spolupráce a týmové práce ospravedlňují řeč tak, jako potřeba hlásat slovo ospravedlňuje kázání. Přesto by ani hluboké ani obyčejné silentium nemělo být lehce opouštěno; experimenty by měly pokračovat s uměřeným tempem. Když se mluví z nutnosti nebo křesťanské lásky, silentium to nikdy neruší, byť by bylo velmi hluboké, pokud vyvěrá z otevřenosti bratrské lásky. Bratrské pozdravení ztlumeným hlasem či tiché přikývnutí může vyjadřovat skutečnou osobní přítomnost lépe, než hlučná kaskáda slov, která nemusí svědčit o ničem jiném, než o potřebě psychologického ujištění o sobě samém. Srdečnost během rekreace, tiché pozdravení na klášterní chodbě, společné hledání Boha v mlčení, to vše obohatí bratrské společenství.Nejsilnější motiv k mlčení přichází od Pána, Kazatele kazatelů, Velkého proroka poslaného Otcem, aby hlásal, že království Boží je nablízku. Jeho třicet let ticha v Nazaretu bylo porušeno pouze jednou: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (Lk 3,49). Na počátku svého veřejného působení, po krátké rozmluvě s Janem Křtitelem, odešel na poušť a mlčel po čtyřicet dnů. A často, jak je zaznamenáno v evangeliích, se odcházel o samotě modlit. Nakonec, v době svého utrpení, nepromluvil proti těm, kdo ho obviňovali, ani jedno hněvivé slovo.Pod dojmem tohoto mlčení papež Pavel VI., když hovořil v Nazaretu, zdůraznil, že se jedná o první lekci Pánova života."Nazaret je školou, kde začínáme rozumět Ježíšovu životu. Je to škola evangelia. Zde se učíme zachovávat, naslouchat, rozjímat a pronikat hlubokým a tajemným významem těchto jednoduchých, prostých a milých projevů Syna Božího. A snad se jej naučíme téměř nepostřehnutelně napodobovat. Zde se učíme metodu, jak porozumět Kristu...Lekce mlčení: kéž by se tam k nám vrátilo ocenění těchto ohromujících a nepostradatelných duchovních podmínek, jakkoli jsme ohlušeni vší tou vřavou, vším hlukem, všemi těmi hlasy našeho chaotického a ztřeštěného moderního života. Ticho Nazareta, nauč nás usebrání, zamyšlení a touze všímat si dobrých vnuknutí a slov opravdových učitelů, nauč nás potřebovat a cenit si přípravy, studia, rozjímání, vnitřního života, skryté modlitby, kterou slyší jen Bůh" (Papež hovoří, IX, 1964, str. 284 a dále)."Křesťanství začíná a končí tímto rozjímáním. Začíná v tichu Nazareta, kde všichni věřící, tak jako Marie, obdrží Slovo, přemítají o něm a, jak říká papež Pavel, nepostřehnutelně se stanou jím samým a začnou jej žít. A cílem křesťanství je rozjímání, věčné rozjímání o Bohu přítomném ve Slově" (Paul Hinnebusch, Konference, 25. února 1965).

Z angličtiny přeložil Tomáš Míka