Reginald Dacík

Spravedlnost je základní ctnost; je to stálá a pevná vůle dávat každému, co mu náleží. Není snadné dát každému, co mu náleží, protože sebeláska často klame člověka a zastírá mu pravý poměr, který je mezi jednotlivcem a lidskou společností, mezi jednotlivcem a jeho bližním, a zvláště pak mezi člověkem a Bohem. Spravedlnost dává každému, co mu náleží. Nespravedlnost popírá právo druhého nebo je opomíjí; zanedbává uskutečnění povinnosti, která plyne z uznání tohoto práva.

Spravedlnost ve vztahu k člověku
Nejsou jen hrubé formy porušování spravedlnosti, jako je vražda, ublížení na těle, krádež; druhému lze uškodit také pomluvou, nactiutrháním, donášením, výsměchem, který bere odvahu k práci. Ano, lze škodit druhému pouhou myšlenkou, kterou ztrácí čest a dobré jméno alespoň u toho, kdo soudí, i když svůj soud nevyjadřuje slovy. Všechny tyto hříchy mohou být více méně jen jistými malými křivdami, kterých si člověk ani nevšímá, poněvadž si na ně navykl, tvoří jakousi součást jeho denního života. Mohou ale také vyrůst až k podstatě smrtelného hříchu. Někdy se stává, že se v nich vidí výraz horlivosti, která nemůže snášet nedostatky druhých, jimiž je urážen Bůh. Ve skutečnosti však je to nespravedlnost ve vztahu k druhým, která nikdy nepřinese sladký plod pokoje, nýbrž spíše roztrpčenost a neklid.

Ani člověk duchovní není zcela zbaven pokušení k nespravedlnosti, protože lidská přirozenost, zatížená hříchem prarodičů, je vždy nakloněna k rozličným formám sebelásky a sebeláska je semeništěm nespravedlnosti. Sobectví přeje vždy víc sobě než druhým, usiluje o vlastní povznesení, jemuž se často staví na odpor vyšší postavení druhého. Každé úsilí vyniknout nad ostatními je spojeno s jejich snižováním, a tak vzniká nespravedlnost, která bere druhému, co mu náleží. Pronášení nespravedlivých, přehnaných soudů, odhalování tajných chyb, našeptávání a pomluva bývají výrazy takovéto nespravedlnosti.

Není v tom vždy zloba, není v tom vždy ani touha pozvednout sebe snížením druhého, ale je v tom vždy alespoň nepozornost, nedostatek rozvahy, neuváženost. Kdyby si člověk každou řeč o druhém vždy dobře rozmyslil, kdyby nemluvil ukvapeně, z rozhořčení, pod vlivem vášně, oč méně by bylo v jeho jednání hříchů proti spravedlnosti! Člověk duchovní musí mít v moci jak své myšlení, tak všechny vnější projevy, mezi něž náleží i řeč. Jazyk mu nesmí nikdy předbíhat rozum. Právě z neukázněnosti v řeči pochází mnoho hříchů proti spravedlnosti i u těch, kdo by měli vynikat touto ctností.

Čím více člověk roste po duchovní stránce, tím více se podobá Bohu, v němž je naprostá spravedlnost. Spravedlnost Boží se však dokonale snoubí s milosrdnou láskou, ano, v Bohu splývají všechny vlastnosti vjedno a tvoří nerozdělitelnou jednotu s nekonečným božstvím. Milosrdná je Boží spravedlnost a spravedlivé je Boží milosrdenství. A tato božská harmonie všech, i zdánlivě protilehlých vlastností, je ideálem, k němuž se má blížit člověk usilující o křesťanskou dokonalost. I jeho spravedlnost, která touží vždy po tom, aby každému dala, co mu náleží, a nikomu nevzala, co je jeho, je plná milosrdné lásky.

Spravedlnost ve vztahu k Bohu
Poměr člověka k Bohu uskutečňuje ctnost zbožnosti, která je výrazem spravedlnosti slabého tvora vůči nekonečné velebnosti Tvůrce. Spravedlnost nás váže nejen vůči lidem, kterým jsme povinni splácet, co jsme od nich obdrželi, a dávat každému, co mu náleží; ona nám ukládá povinnosti i vůči Bohu. Bůh jako tvůrce a udržovatel celého vesmíru si zaslouží, aby mu člověk splácel, co od něho přijal už v rovině čistě přirozené. Což teprve to, co přijal v řádu nadpřirozené milosti!

Ctnost zbožnosti je výrazem spravedlnosti člověka vůči Bohu. Spravedlnost usiluje o vyrovnání. Bůh je nekonečný a jeho velebnost přesahuje jakékoli lidské měřítko. Stejně nekonečná by měla být pocta, která mu patří. Člověk je však tvor omezených možností a proto nedokáže dát Bohu tolik, kolik by mu náleželo. Vyrovnání mezi člověkem a Bohem ve smyslu přísné spravedlnosti je nemožné, protože mezi nekonečným Bohem a slabým člověkem je nedohledná propast. Člověk dává, kolik dovede, kolik může; nikoliv kolik by měl dávat. Nikdy nemůže dát tolik, aby mohl říci, že nastalo mezi ním a Bohem spravedlivé vyrovnání.

Předmětem ctnosti zbožnosti není přímo Bůh, jako u božských ctností víry, naděje a lásky. Je jím vnitřní a vnější úcta, kterou vyznáváme Boží svrchovanou velebnost. Zbožnost se klaní, modlí, přináší oběti, zkrátka usiluje o to, aby celý život člověka byl jedinou službou nekonečnému Bohu. Tím se však zbožnost ze všech mravních ctností nejvíce blíží Bohu, neboť se zabývá úkony, které přímo a bezprostředně mají vzdávat čest Bohu, a proto vyniká nad všechny mravní ctnosti a její místo je hned po ctnostech božských. Duchovní člověk musí být zcela proniknut a ovládán touto ctností, vždyť Bůh je ono tajemné světlo, které vrhá své paprsky na celý lidský život. Tato ctnost způsobí, že se nebudeme modlit a konat jiné úkony zbožnosti jen tehdy, když k tomu budeme zvláště vedeni nějakou náladovostí, nýbrž vždy a za všech okolností.

Východiskem našeho vztahu k Bohu, uskutečňovaného ctností zbožnosti, musí být vědomí Boha velikého, nevýslovného, nesmírně velebného, ale přitom blízkého člověku svou láskou. Člověk vedený ctností zbožnosti zachovává uctivý odstup před nekonečným Božím majestátem, a přitom se s důvěrou dítěte vine k svému nebeskému Otci. Vědomí velikosti Boha ho vede k úctě, láska ho nutí k důvěrnosti. Velebnost ho vrhá na kolena, dobrota ho strhuje v náruč Boží. Obojí je třeba, má-li náš poměr k Bohu být vyrovnaný. Kdybychom nebyli proniknuti pocitem velikosti Boží slávy, moci a velebnosti, stávala by se naše úcta k Bohu příliš lidsky důvěrnou; kdybychom nebyli plni vědomí Boží dobroty, byl by náš postoj k Bohu ledovou bázní.

Duchovní člověk žije zcela v ovzduší ctností zbožnosti. Všechny jeho skutky jsou pod jejím vlivem, a proto jeho život je neustálou službou Boží. Božský Mistr chtěl, abychom se neustále modlili (Lk 18, 1), to znamená, aby všechny naše skutky byly řízeny ctností zbožnosti. Tato ctnost zaměřuje úkony všech ostatních mravních ctností k Bohu, a tak z celého života činí nepřetržitou bohoslužbu.

R. Dacík: Prameny duchovního života, Olomouc 1947