Jeroným Savonarola

Ke konci 15. století se začala v Evropě šířit nová nákaza - humanismus a renesance. Již blahoslavený Jan Dominici napsal spis proti tomuto hnutí. Tito takzvaní humanisté byli domýšliví a marniví a snažili se zbavit všeho, co považovali za pouta nebo zátěže.

Často považovali za pouta i církevní zákony. Bylo neštěstím pro Církev, že měla v té době snad nejhorší papeže v celých svých dějinách. Byli to často lidé, kteří si osvojili všechny neřesti své doby a neměli smysl pro zodpovědnost. Někteří ho uctívají jako světce a mučedníka, jiní mu vytýkají neposlušnost a pýchu a někteří o něm dokonce mluví jako o kacíři. Na jedno sousoší ho postavili po bok Lutherovi a Kalvínovi jako jejich předchůdce. S tím by on sám rozhodně nesouhlasil, vždyť ani jeho největší protivníci nenalezli v jeho spisech jedinou větu, která by nebyla přísně pravověrná.
V této době působil bratr Jeroným Savonarola. Jeroným Savonarola se narodil 21. září 1452 ve Ferraře v zámožné rodině. Největší vliv na jeho výchovu měl dědeček - lékař. Jeroným neprojevoval v mládí žádný zvláštní sklon ke zbožnosti. Studoval medicínu a přitom hrál na loutnu a skládal básně. Málo se lišil od tehdejších mladíků z "dobrých" rodin.
K náhlé změně u něho došlo roku 1475. Často vzpomínal na jedno kázání, které ho zvláště ovlivnilo. Bůh ho volal a on se rozhodl, že se Mu dá zcela. Přerušil okamžitě studia a potají bez rozloučení odešel z domova pravděpodobně proto, že se bál nejen zármutku svých rodičů, ale i sám sebe. Vstoupil v Boloni do dominikánského řádu a měl obláčku 25. dubna 1475. Prosil tehdy, aby se směl stát sluhou všech. Chtěl konat nejobyčejnější práce.
Dodnes se ještě nenašel nikdo, kdo by se odvážil brát v pochybnost čistotu jeho života a jeho horlivost. Někteří však mu vytýkají, že byl příliš přísný; prý všude a ve všem viděl jen hříchy. Z omylu je však usvědčují dopisy, psané jeho matce. Jsou zachovány; Jeroným je v nich nejen uctivý, ale i něžný. I jinak byl vždy ke každému laskavý a rád se věnoval dětem. Přísný byl vlastně jen sám k sobě.
Usiloval ustavičně o spojení s Bohem.
Byl mimořádně horlivý při modlitbě.
Již v noviciátě si napsal předsevzetí a pravidla, jimiž se pak řídil po celý svůj život. Nejvíce v nich zdůrazňuje odklon od tvorů a sjednocení s Bohem, pohrdnutí bohatstvím a zřeknutí se i dovolených radostí, úplné podrobení nejen představeným, ale i sobě rovným a nižším, ustavičný dohled nad svými činy a zdrženlivost od neužitečných hovorů s lidmi. Již v noviciátě napsal bratr Jeroným některé básně a menší spisy.
Když mu bylo devětadvacet let a stal se knězem, jmenoval ho blahoslavený Šebestián Maggi novicmistrem, ačkoli byl v řádě teprve šest let. Pravděpodobně nezastával tento úřad dlouho. Svou kazatelskou činnost začínal v rodné Ferraře. Snad na jeho kázání chodila i jeho matka. O tom se však nemluví. Brzy vypukla válka a bratr Jeroným byl poslán do kláštera svatého Marka ve Florencii. Tehdejší Florencie byla místem přepychu a zábav. Není divu, že Savonarolova kázání neměla ze začátku moc úspěchů. Vytýkali mu dokonce drsný hlas a ferrarský přízvuk. Stávalo se, že na jeho kázání přišlo jen několik stařenek.
Nejoblíbenějším z florentských kazatelů byl tehdy u lidu i u Medicejských augustinián Marián de Gennazzano, který později viděl v bratru Jeronýmovi jakéhosi soka a nežádoucího konkurenta.
V roce 1487 přerušil bratr Jeroným na čas pobyt ve Florencii a kázal v různých lombardských městečkách. Hlavní námět jeho kázání se nezměnil, avšak posluchačů začalo přibývat.
Po třech letech se vrátil do kláštera svatého Marka jako převor. Přišel pěšky a nesl si jen breviář a Písmo svaté. Přinášel si ovšem také velikou touhu po spáse duší.
V klášteře svatého Marka nebyla špatná kázeň. Byla tam ještě příliš živá vzpomínka na svatého zakladatele kláštera Antonína Pierozziho. Převoru Jeronýmovi se nelíbilo, že bratři, kteří viděli, jak se stále umenšují dary lidí a almužny, chtěli se do budoucna zajistit a zakoupili si některé statky v okolí Florencie. Na přání bratra Jeronýma tyto statky opět prodali a zavedli přísnou chudobu. Nikdo neměl nic vlastnit. Chudé musely být i hábity a cely.
Je pozoruhodné, že právě za těchto okolností přibývalo žadatelů o dominikánský hábit. Patřili mezi ně synové nejpřednější šlechty, básníci i umělci. Při příchodu Savonaroly bylo v klášteře svatého Marka šedesát bratří, za jeho působení tento počet stoupl na dvě stě. Více jich nebylo zřejmě jen proto, že pro další nebylo místa. Právě tak vzkvétaly i dominikánské kláštery v okolí, hlavně v Prato a ve Fiesole, i kláštery jiných řádů. Ženských klášterů bylo ve Florencii ještě roku 1527 devětačtyřicet.
Bratru Jeronýmovi nestačilo, že se stal reformátorem klášterů ve Florencii. Chtěl reformovat celé město. Dobře viděl, jaká v něm vládne zkaženost. Necudnost v řeči a v jednání, neslušnost v oblékání, láska ke hře a ustavičná touha po radovánkách byly rány, které se měly zahojit. A on za nejlepší lék považoval kázání. Kázal proto neúnavně. Lid přicházel na jeho kázání stále ve větších zástupech. Byl stržen jeho výmluvností a rozechvěn výhružnými proroctvími. V celém městě začalo docházet k velikým změnám.

Bratr Jeroným uměl pokárat každého, kdo si to zasloužil. Jeho přísným výtkám neušel ani vládnoucí rod Medicejský. Vyzval hlavu rodu Lorenza Magnifika, aby činil pokání. Vavřinec tyto výtky snesl mlčky. Když umíral, dal si k sobě přivolat převora od svatého Marka, bratra Jeronýma. Zůstalo tajemstvím, o čem spolu rozmlouvali. Je však jisté, že si Savonarola získal i svého největšího protivníka. Začalo se uskutečňovat Jeronýmovo mocné volání:
"Ježíš Kristus, Král králů a Pán pánů, chce být zvláštním Králem našeho města, a Jeho Matka Maria, vždy Panna, chce být jeho Královnou."
Místo světských písní, často nevázaných, začaly být všude zpívány písně duchovní. Matky konaly se svými dětmi společné modlitby podobně jako v klášteře. V mnohých domácnostech zavedli tehdy i čtení při jídle. Krčmy zely prázdnotou. Přestaly plesy a karnevaly. Ženy se začaly skromně oblékat.
Bratr Jeroným se zvláště věnoval dětem. Shromažďoval je na chodbách svého kláštera, mluvil k nim, učil je zpěvům. Později se mu někdy sešlo až pět tisíc dětí. Pak už chodby nestačily. Pořádal s nimi velkolepé slavnosti a průvody, při kterých měly nadšeně provolávat Krista za Krále Florenťanů.
K dětem byl vždy trpělivý a laskavý. Zabýval se také výrostky z ulice, kteří dříve bývali postrachem města. Děti měly také velký podíl na takzvaných "zbožných karnevalech". V letech 1496 a 1497 místo obvyklých maškarád děti procházely městem a sbíraly předměty, sloužící marnivosti a pověře. Lidé též sami přicházeli a přinášeli obrazy a knihy, škodlivé pro spásu duší, dále kostky, karty, líčidla a jiné předměty, v kterých si dříve renesanční Florencie libovala. Tyto věci pak byly páleny na náměstí za zpěvů a vyzvánění zvonů.
Dnes jsou právě tyto "zbožné karnevaly" Savonarolovi nejvíce vytýkány jako fanatismus. Není pravda, že by chtěl bratr Jeroným proměnit celé město v jediný klášter. Chtěl však návrat k prostému křesťanskému životu, proto káral přepych a nevázanost.
Šlo však o Florencii renesanční.
Nadšení mnohých brzy vyprchalo. Někteří lidé příliš lnuli ke svým klenotům a zábavám. Nejvíce nespokojenců bylo mezi těmi, kdo přišli o své bohaté výdělky. Přestávalo na ně působit ustavičné volání jejich proroka k pokání:
"Florencie, kolikrát jsem tě volal! Nechci od tebe nic, než abys konala dobro a stala se městem opravdu křesťanským. Nevděčná Florencie, kdyby Turci slyšeli to, co jsi slyšela ty, káli by se za své hříchy!"
Přesto měl úspěchy veliké a často i trvalé. Florencie byla tehdy nazvána branou do nebe. Vládly v ní mír a dobročinnost. Zámožní obchodníci si libovali v čtení Písma svatého.
Všichni ovšem nebyli stejní.
U některých nespokojenost vzrůstala.
Savonarola nikdy nechtěl vládnut a nikdy se nechtěl zabývat časnými záležitostmi. Avšak po smrti Lorenza Magnifika byl jeho syn Petr vypovězen z města a Savonarola byl proti své vůli zatažen i do politiky. Že se tomu bránil, nepopírají ani jeho nepřátelé. Mnozí lidé potají očekávali, že se za "Kristova království" budou mít dobře. Došlo však k hospodářské krizi. Bratru Jeronýmovi tím ubývalo obliby u lidu.
K tragickému konci Savonarolovu napomohla nejen tato situace ve Florencii, ale i jeho konflikt s papežem Alexandrem VI. - Borgiášem. O tomto papeži se mnoho píše a často se při tom zveličuje a zkresluje. Právě ti historikové, kteří ho nejvíce haní, dokazují, že od Petrova nástupce očekávají bezúhonný život. Vždyť Alexandr VI. nebyl horší než většina tehdejších panovníků. Bylo však někdy těžké vidět v něm "sladkého Krista na zemi". Mnozí to dokázali. Psali o něm s úctou ještě i po jeho smrti. Jiní však prohlašují, že "o Alexandru VI. je snadnější mlčet než něco skromného říci". Tuto větu mají ve svých poznámkách Bollandisté.
Alexandr VI. a Savonarola se nikdy nesetkali. Vyměnili spolu několik listů. Ještě v roce 1495 Alexandr VI. chválí převora u svatého Marka za jeho apoštolské působení a za dosažení nápravy mravů. Později však už pro něho Savonarola přestává být "milovaným synem".
Byl Savonarola skutečně neposlušný a neuctivý k papeži? V této otázce se zprávy nejvíce různí. Jedni ho hájí, druzí ho viní z pýchy. Prohlašoval prý o sobě, že je Božím prorokem, kterého neposlal žádný člověk ani prelát, ale sám Ježíš Kristus.
Falešně prý prorokoval. Mluvil prý o svých viděních.
Viděl Boží meč.
Volal prý k reformě a nápravě mravů kněze i papeže.
Nakonec prý dokonce prohlásil, že Alexandr VI. není legitimním papežem, protože byl zvolen simoniacky.
Co z toho je pravda?
Jisté je, že ještě v roce 1497 poslal Savonarola Alexandru VI. krásný kondolenční list po smrti jeho syna. Někteří jeho nepřátelé převrátili vše, co řekl, a přidali i to, co nikdy neřekl. Každý uznává, že proces proti němu byl výsměchem vší spravedlnosti.
Jeho přátelé prohlašují: Jak by mohl být bratr Jeroným neposlušný, když celý svůj řeholní život bral tak vážně v duchu poslušnosti až do smrti! Kéž by si všichni brali k srdci jeho slova: "Přijde brzy den, kdy církev bude bičována!"
Ti, kteří mu vytýkají pýchu, nečetli asi jeho "Pojednání o Ježíšově lásce".
Savonarola mluví o Pánově utrpení jako o základu naší lásky k Ježíši a pochopení jeho lásky k nám. V části o mytí nohou apoštolům v rozjímání vyzvedá Ježíšovu pokoru s nestrojenou upřímností, přesvědčivostí a s velkým důrazem.
Savonarola byl ve Florencii skutečně uctíván jako prorok a dosáhl tam četných obrácení. Když se však Petr Medicejský pokoušel o návrat do vlasti, byli po nezdařeném pokusu někteří jeho přívrženci popraveni. Z toho byl obviněn Savonarola, ačkoli na tom neměl podíl.
Někteří kazatelé mu už dlouho záviděli jeho úspěchy. Nepřátelé proti němu štvali. Byl jim nepohodlný.
Někteří vidí neposlušnost v tom, že se na vyzvání papeže nedostavil do Říma a omluvil se nemocí, která prý nebyla vážná. Potom prý byl suspendován, rok nekázal, avšak po roce začal kázat znovu.
Obránce tvrdí, že nevystoupil na kazatelnu dříve, dokud ho florentská Signoria neujistila, že jeho záležitost je už příznivě vyřízena. Na kazatelně pak volal:
"Pane, chci jen Tvůj kříž!"
V dopise, který napsal Alexandru VI. rok před svou smrtí, je i tato věta: "Až Vaše Svatost bude mít příležitost mě poznat, zpozoruje, že ve mně našla věrného a upřímného služebníka, v každém čase nejposlušnějšího."
Byly to jen fráze?
To tam asi jeho nepřátelé nepřidávali.
Alexandru VI. poslal také svůj spis: "Přehled o zjeveních".
Z nařízení Pavla IV. byla celá Savonarolova nauka, roztroušená v kázáních a v jeho dílech, roku 1558 s úzkostlivou přesností zkoumána římskou kongregací Indexu, která ji úředně uznala prostou jakéhokoli bludu.
Že by bratr Jeroným jinak psal a jinak mluvil?
Poměry ve Florencii se změnily v Savonarolův neprospěch natolik, že v květnu 1498 byl Savonarola odveden k výslechu na magistrát. S ním byli zatčeni i dva jeho spolupracovníci - dominikáni, bratří Silvestr a Dominik. Dostupné prameny jsou tak kusé, že o těchto bratřích nic neříkají. Čím se provinili?
Savonarolovi soudcové nedodrželi, co mu slibovali. Jednali s ním s velkou krutostí. On pevně a vytrvale prohlašoval:
"Vše, co jsem hlásal, je pravda!"
Výslechu bylo přítomno patnáct nepřátelských komisařů. Nebylo nikoho, kdo by se bratra Jeronýma zastal. Při výslechu ho podrobili strašným mukám. Házeli mu žhavé uhlí pod nohy a natahovali ho na skřipec. Nedosáhli však ničeho. Jakmile ho přestali mučit, ihned klesl na kolena a modlil se za své mučitele.
Alexandr VI: se dověděl o jeho zatčení a vyslýchání a chtěl ho povolat do Říma. Florenťané už byli tak rozvášněni, že mu nevyhověli. Poslal tedy do Florencie dva své legáty. Jedním z nich byl generál řádu Kazatelského Joachym Torriani. Jeho přítomnost v tomto procesu je záhadná. Což ani on své bratry nehájil?
Před těmito legáty byl bratr Jeroným znovu vyslýchán a mučen. Žádné doznání z něho nevynutili. Přesto byl odsouzen.
Při všech mukách si zachoval podivuhodný klid. Po svém odsouzení řekl přítomným bratřím: "Znáte můj život i mou nauku. Dvě věci vám kladu na srdce: Pečujte o mladé řeholníky, vychovávejte je v bázni Boží a v upřímnosti křesťanského života. A modlete se za mne. Jsem připraven zemřít."

Vyvstává tu mnoho otázek, na něž zatím není odpověď.
Proč byl Savonarola odsouzen?
Zkreslili celý proces a odsoudili ho jako kacíře.
Přitom však se neodvážili nezavolat mu zpovědníka a odepřít mu svaté přijímání. S hostií v ruce vyznával svou víru.
Ve vigilii své smrti psal s vymknutou rukou výklad k žalmu Miserere a k slovům "In Te, Domine, speravi". Na prosbu svého žalářníka napsal i nějaké italské pojednání.
Nic nemluví více v jeho prospěch než toto. Jiný by snad psal vzrušené obhajoby, v kterých by útočil na papeže a na nespravedlivé soudce. Bratr Jeroným nechává mluvit svou víru, naději a lásku.
Na smrt šel s odvahou mučedníků. I bratři Silvestr a Dominik, s ním odsouzeni a popraveni, byli stateční. Projevovali svou lásku k řádu a doporučovali řeholní observanci.
Bratr Jeroným zaslzel jen tehdy, když mu před popravou svlékali hábit. Prohlásil, že ho uchoval nedotčený. Pak byl on i jeho dva spolubratři "zbavováni kněžství".
Přítomný biskup ho vzal za ruku se slovy: "Odděluji tě od Církve vítězné." Savonarola mu pevně odpověděl: "Od bojující, ne od vítězné. Od té mě odloučit nemůžeš." Políbil pak kříž. Všichni tři byli uškrceni a pak spáleni. Popel byl naházen do řeky Arno. Stalo se to 23. května 1498 o vigilii Nanebevstoupení Páně. Savonarolovi bylo teprve pětačtyřicet let.
Po jeho smrti se v některých klášterech modlili hodinky ne za něho, ale k jeho cti. A stále ještě jedni ho považují za odbojníka, druzí za mučedníka, a žádají jeho blahořečení. Svatý Ignác prý zakazoval svým řeholníkům číst spisy tohoto "neposlušného mnicha". Svatý Filip Neri a svatá Kateřina Riccijská ho uctívali jako světce. Úcta k bratru Jeronýmu Savonarolovi byla uváděna jako překážka ke svatořečení svaté Kateřiny Riccijské, avšak tato námitka byla jednou provždy zamítnuta.
V Prato si daly sestry na fresce namalovat bratra Jeronýma, jak uzdravuje jistou těžce nemocnou řeholnici. Byl dán rozkaz, aby tato freska byla přemalována. Místo Savonaroly je tam nyní Panna Maria. Práce se však nezdařila, na fresce jsou stále ještě patrné Savonarolovy rysy.
Podle některých autorů světec musí mít především hlubokou pokoru, která by mu dala sílu, vždy se podrobit autoritě, ustanovené od Boha, a ta prý Savonarolovi chyběla. Avšak mohou to dokázat? Nemluví proti tomu právě úcta světců z Florencie, kteří měli nejvíce možností poznat pravdivost ctností jeho života?
Zbývá ještě řící něco o Savonarolově díle a o jeho žácích. Ačkoli bratr Jeroným žil jen krátce, zanechal po sobě mnoho spisů latinských i italských. Ještě dnes jsou stále znovu vydávány. Hlavní z nich jsou knihy o prostotě křesťanského života, o vítězství kříže, o modlitbě Páně, dále výklady žalmů a jiných knih Písma svatého a různá kázání.
Savonarola vychoval mnoho horlivých řeholníků a řeholnic. Mezi ně patřila Lucie, dcera bohatého florentského šlechtice Dominika Bartoliniho.
Ve světě se jmenovala Kamila. Roku 1484 se provdala za bohatého továrníka a obchodníka s látkami Rudolfa Oricellara, spřízněného s rodinou Medicejských. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Oba manželé se stali horlivými Savonarolovými žáky. Patřili mezi dvě stě padesát mladých lidí z nejlepších rodin, kteří se již v prvních letech jeho působení a vlivu rozhodovali pro řeholní život.
Roku 1494 se Kamila se svým manželem slavnostně rozešla a přijala ze Savonarolových rukou hábit III. řádu. Rudolf vstoupil do dominikánského noviciátu. Nevytrval však. Po sedmi měsících z kláštera odešel. Naléhal pak na sestru Lucii, aby se k němu vrátila, avšek marně. Chtěl ji za to vytrestat alespoň tím, že jí nedal vůbec nic ze svého velikého majetku.
Sestra Lucie se tím nermoutila.
Chtěla být chudá.
Skoro bez prostředků založila klášter, v němž žilo osmdesát i více sester. Mezi nimi byly i dvě její neteře. Ona sama se stala převorkou. Tentokrát šlo jistě o klášter sester III. řádu se sliby, avšak tyto sestry žily skoro stejně jako sestry II. řádu. Skoro vůbec nevycházely. Později byla i u nich zavedena přísná klauzura, jak to vyžadovala tehdejší doba.
Sestra Lucie zemřela roku 1520 v pověsti svatosti.
Z těch, které Savonarola osobně přijímal do řádu, je nejznámější Mikuláš Schönberg. Byl to Němec ze zámožné šlechtické rodiny. Chtěl si vykonat pouť do Říma. Při zpáteční cestě se zastavil ve Florencii. Zašel i do kláštera svatého Marka snad jen proto, aby si tam prohlédl fresky. Mohl tam však pozorovat i život řeholníků. Potom byl na Savonarolově kázání. To na něho tak zapůsobilo, že požádal o přijetí do řádu. Bylo mu tehdy už pětadvacet let. Do vlasti se už nevrátil.
Stal se slavným teologem.
Zastával v řádě postupně mnoho úřadů.
Byl převorem, sociem generála řádu, generálním prokurátorem. Psal proti Lutherovi. Jako tolik jiných dominikánů, i Mikuláše povolala církev do svých služeb. Sedmnáct let byl arcibiskupem v Kapui. Roku 1535 ho Pavel III. jmenoval kardinálem, avšak už po dvou letech zemřel.
Miloval dominikánský život a řád.
Jako arcibiskup i jako kardinál žil dále jako dominikán chudě a prostě, a to v době renesanční. Dodnes se zachovala některá jeho kázání.

Zdroj: Dějiny řádu kazatelského I., s. M. Zdislava Černá

Vložte svůj text...