Bl. Štěpánka Quinzani

Život jedné méně známé osobnosti dominikánského řádu.

Narodila se r. 1457 v Orciunovi - ve vesnici u Brescie, v skromné, avšak ne zcela chudé rodině. Její otec Lorenzo byl horlivým domiikánským terciářem. Přestěhoval se do Soncina.
Štěpánka ho již jako dítě často doprovázela při jeho návštěvách v klášteře. Seznámila se tam s bratrem Matoušem, který se ji věnoval, poučoval ji, jak se má modlit, a slíbil jí, že bude jeho dědičkou. Pochopila, co tím míní, až po jeho smrti, když začala mít velké bolesti v boku tak, jako je kdysi míval on.
Štěpánka už v sedmi letech složila sliby do rukou Panny Marie. Již jako dítě prosila Boha, aby ji očisťoval jako zlato v ohni. Od mládí měla touhu stát se smírnou obětí. Pochopila tajemství Kříže. Měla proto také zvláštní úctu k svatému Ondřeji, který pro ni byl vzorem lásky ke Kříži. Vídala ho, jak jí podává Kříž. Kříž se pro ni stal symbolem jejího života. Prožívala často s Ukřižovaným úzkost, agónii a opuštěnost.
Její rodina nebyla z nejchudších. Měli menší statek a všichni pilně pracovali na poli. Štěpánka pracovala od dětství stejně jako ostatní. Práce byla namáhavá. Všem snad by se zdála být už dost velkým pokáním, avšak Štěpánce ne. Pracovala více než poslední služka v domě, přitom však konala úžasné kající skutky. Posty nepřerušila ani ve žních.
V mládí byla dost silná a měla pevné zdraví. Její životopisec otevřeně říká, že byla ošklivá. Měla prý jen krásné dlouhé černé vlasy, které si však ostříhala až u kořínků, jak se jí začal hlásit první nápadník.
Třikrát za noc se bičovala. Po šest let neodložila žínici ani při největších vedrech a při práci na poli. Když si ji pak svlékala, stáhla si s ní i kůži. Byla opásána provazem s třiatřiceti uzly, které jí nadělaly právě tolik ran.
K sňatku ji nikdo nenutil. O jejím vzdělání se nemluví. Snad neuměla ani číst a psát. Svědkové jejich extasí si však zaznamenali její modlitby, které v těchto chvílích pronášela hlasitě. Je z nich vidět, jaký měl vhled do věcí Božích. Po této stránce byla dobře poučena a mohla poučovat i jiné.
Je zvláštní, že na vstup do kláštera nepomýšlela. Bůh ji vedl jinou cestou. Už v patnácti letech se chtěla stát dominikánskou terciářkou. Někteří františkáni ji znali a přemlouvali ji, aby vstoupila k nim. Vytrvale to odmítala. Ještě dříve, než byla přijata do III. řádu způsobem obvyklým, přijal ji sám svatý Dominik způsobem vnitřním a nadpřirozeným.
Od této chvíle začaly její zkoušky. Trpěla ustavičnou vnitřní vyprahlostí a opuštěností. K tomu se připojila i utrpní tělesná.
O Velikém Pátku roku 1489, tedy v době, kdy už jí bylo více než třicet let, její příbuzní odešli do kostela. Zůstala doma sama, protože nedokázala zadržet pláč a obávala se, že by tím na sebe upozornila. Stále znovu se u ní projevuje touha po skrytosti a nenápadnosti.
Rozjímala o tajemství dne. Poprvé při tom měla velikou extázi, která se pak měla po léta opakovat každý pátek. Prožívala Pánovo utrpení i v podrobnostech. Přitom se jí na těle obnovovaly rány a z těchto stigmat jí vytékala krev.
O jejích stigmatech je zachována úřední listina, na kterou přiložilo svou pečeť dvaadvacet nejrůznějších pánů - lékařů, kněží, notářů.
Při těchto extázích Štěpánka někdy mluvila. Svědkové zapisovali její slova. Volala: "Ano, Pane, já to chci! Nesmírné vykoupení, spasitelný kříži, již tak dlouho po tobě toužím!"
Svědkové byli dojati až k slzám. Když extáze skončila, Štěpánka prostě a pokorně poděkovala za to, že jí Pán dal účast na svých bolestech, a doporučovala mu všechny, kdo ji žádali o modlitbu. Prosila za řeholní řády, hlavně za řád sv. Dominika. Volala: "Pane, III. řád sv. Dominika je poklad skrytý a málo známý. Vezmi ho pod svou ochranu!"
Tak tomu tedy bylo každý pátek. V jiné dny se v ničem nelišila od ostatních sester. Modlila se a pilně pracovala. Když jí rodiče zemřeli, zůstávala často i delší dobu u známých v Cremě.
Pán jí nedával podíl jen na svých utrpeních tělesných. Prožívala s Ním i Jeho agónii, a to nejen v pátek. Čtyřicet let trpěla vnitřní vyprahlostí a opuštěností. Zdálo se jí, že je lhostejná, netečná, bez zbožnosti, bez lásky, ačkoli snad právě v tyto chvíle byla její lásky větší než kdy jindy; myslela, že se vůbec nedokáže modlit. Jak mohla snášet tento stav tak dlouhou dobu a přitom vůbec neochabovat v horlivosti?

Postupně se kolem ní začaly shromažďovat duchovní dcery, přitažené jejími stigmaty a hlavně jejími extázemi a plamennými slovy, které při nich pronášela. Bylo jí už šestapadesát let, když řekla těmto shromážděným dívkám, které od ní čekaly radu a povzbuzení: "Vězte, mé nejdražší, že je tomu už nyní čtyřicet let, co žiji v ustavičném utrpení. Všechny útěchy, které jsem za tu dobu měla, netrvaly dohromady ani hodinu. Uvědomte si, že v tomto životě musíme trpět a trpělivě snášet své bolesti. Pravou a dokonalou radost musíme očekávat až na onom světě."
Nestěžovala si tedy a nedivila se tomu. Mohlo by se zdát, že u ní bylo cosi drsného a strohého, avšak ona jednala přísně jen sama se sebou. Ne nadarmo její životopisec uvádí i oslovení k dívkám: "Mé nejdražší."
Práce na poli i všechny ostatní práce jejího stavu, extáze, při nichž prožívala Pánovo utrpení, dobrovolné kající skutky Štěpánce ještě nestačily. Začalo ji stíhat jedno pokušení za druhým - proti čistotě, pochybnosti o víře, skleslost, nechuť k modlitbě. Statečně bojovala. Přitom podle zdání lidí stále vedla obyčejný život. Pokud to na ní záleželo, chtěla se skrývat i se svými stigmaty.
Často se jí zdálo, že slyší hlas, který k ní volal: "Miluj Boha! Miluj toho, který tě miluje!" Zdálo se jí také, že ji poučuje její anděl. Shrnula jeho poučení takto: "Je více cest, po nichž je možno dojít k dokonalé lásce k Bohu; avšak nejkratší a nejlepší je cesta soužení, snášených trpělivě a s díkůčiněním. Touto cestou se člověk vzdaluje od světa, připodobňuje se Ježíši Kristu a odevzdává se do rukou nebeského Otce."
Štěpánka šla po léta vyprahlou pouští, avšak při tomto putování ji vedlo poznání Boha. Získala je již od bratra Matouše a od svých prvních učitelů, avšak prohlubovala je tím, že ustavičně upírala zrak své duše na Boha.
Málo se mluví o jejích duchovních vůdcích. Snad zpočátku neměla ani příliš časté styky s ostatními terciářkami. O knihách se její životopis nezmiňuje vůbec.
Štěpánka však uměla číst v knize kříže, a to mistrně. Chápala stále lépe, co je hřích.
Zachovala se jedna její modlitba, v níž se obviňuje z nevděčnosti a vyprošuje si, aby zůstala po celý svůj život neznámá.
Zdá se, že tato její prosba nebyla splněna. Štěpánka nebyla poustevnicí. Žila stále ve světě, obklopena lidmi. Sdílela s nimi jejich všední život, jejich práce i jejich starosti. Nikdy si na nic nedělala nároky. Rozdala vše, co měla k dispozici. Přesto nikdy v ničem neměla nedostatek. Vše, co rozdala, opět se jí často nečekaně vracelo prostřednictvím různých dobrodinců.
Uměla číst v lidských srdcích. Uměla každému přímo a s podivuhodnou jasností říci, čím se provinil nebo jaké zlo zamýšlí. Některým lidem také předpověděla různé tresty. Její předpověď se vždy splnila.
Ustavičně pracovala na poli ještě i tehdy, když ji začali vyhledávat mocní tohoto světa. Města si ji zvala, aby se stala rozhodčí v jejich sporech. Ferrarský vévoda ji chtěl zadržet ve Ferraře, kde také dlela po nějakou dobu, avšak nedosáhl toho. Zachovala si svou nezávislost a byla ušetřena bolestí, které tento neprozřetelný vévoda způsobil blahoslavené Lucii z Narni. Chtěli ji mít ve Veroně, v Benátkách i v Mantově, kde byla jednou blahoslavená Hosanna přítomna při její extázi.
K překvapení všech se blahoslavená Štěpánka nakonec odebrala do Soncina a oznámila, že tam chce založit klášter. Po lidsku se to mohlo zdát pošetilostí, protože neměla nic. Měla však více než peníze a podobné prostředky.
Na svých cestách se často setkala s mladými dívkami, které k ní měly úctu a svěřovaly se jejímu vedení. Starala se už o ně, když žily ve světě, a chtěla jim nyní zařídit pravidelný řeholní život. Šlo o klášter III. řádu. Podrobnosti o způsobu života v tomto novém klášteře a o jeho dalším trvání nemáme.
Sestra Štěpánka našla dost pomocníků, aby mohla zbudovat tento klášter. Není nám však znám rok, kdy došlo k jeho kanonickému zřízení. Nevíme také, jak dlouho ho řídila.
V roce 1529 vypukla válka proti Francii. Sestry proto musely utéct ze svého kláštera, který byl za hradbami, a uchýlit se do opevněného města. Jejich zakladatelka tam onemocněla. V době nemoci žila stejně umrtveně jako po celý svůj život. Když jí nesli viatikum, sebrala poslední síly a ještě poklekla na podlaze. Zemřela 2. ledna 1530.
Sestra Štěpánka nevyučovala slovy, jako blahoslavená Magdalena Pannatieri, ani listy, jako blahoslavená Hosanna, ale svou trpělivostí v bolestech.
Během čtyřiceti let měla její stigmata i její utrpení mnoho svědků. Na všechny měla Štěpánka veliký vliv. Pohledem na ni byli všichni vedení lítostí nad hříchy i k důvěře v milosrdnou lásku Boží. Ochotněji pak přijímali své těžkosti v duchu pokání.
Jak často se sestře Štěpánce zdálo, že jí nebe neodpovídá! Připadalo jí téměř nemožné pozdvihnout mysl k Bohu. A to trvalo skoro po celý její život. Ona při tom byla nejen klidná a trpělivá, ale i radostná. Nikdy nemyslela na sebe. Byla zcela připoutána k Ježíšově Kříži. Benedikt IV. schválil její úctu.

Zdroj: Dějiny řádu kazatelského II., s. M. Zdislava Černá